Spoiled girl <FF M&M>

9teen

„J-jo vodu prosím," řekl a odtáhl se, i když jemu už to moc nešlo, jelikož měl za sebou opěrku sedačky. Ihned jsem šla do kuchyně, natočila mu čistou vodu a přešla zpátky do obýváku. Martinus se díval na televizi.
Nejdřív mne napadlo jít za Marcusem, ale jelikož se ozval zámek z jeho pokoje, nejspíš on šel k nám. Když už se jeho hlava objevila ve dveřích a bylo na něj pořádně vidět, oči měl červené, z jeho obličeje se úplně vytratil úsměv, ale to se dalo čekat, když udělal to, co udělal.
Chvíli tam stál a jen nás pozoroval, poté šel na chodbu, kde si následně obul boty. Za pár minut se dokonce ozvalo i mé jméno, musel ho říct sakra potichu, protože to nebylo skoro vůbec slyšet. Došla jsem za ním na chodbu, hned co se zjevilo mé tělo v chodbě, otočil svůj obličej směrem k mému.

„Vím, že jsem to přehnal. A vím, že mi tohle nejspíš neodpustíš. Ale chci abys věděla, že tě miluju," řekl sklesle. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, Marcus už zde nebyl, prostě odešel.

Few days later:
    S Marcusem jsme se od té doby neviděli, neodpovídá mi na zprávy a když už ho vidím třeba ve studiu, najednou musí rychle pryč. Nevím co se děje, ale tohle se mi moc nelíbí. Navíc se mi vyhýbá i Martinus. Musím si s nimi nějak promluvit, nebo aspoň s jedním.

Vím, že mají teď důležitou zkoušku s mým tátou, takže všem asi dojde, kam teď přesně mířím. Ve studiu mě každý zná, proto nemusím nijak prokazovat, kdo jsem. Výtahem vyjíždím přímo do místnosti, kde mají být a taky že tam jsou. Oba páry čokoládových pohledů se zabodli přímo do mého těla a přiznávám, nic moc příjemného to nebylo.

„No tak pro dnešek asi končíme," řekl táta, když viděl, že ho kluci ani nevnímají. Oba se rychle zvedli a chtěli odejít.

„Nikam," přikázala jsem jim.
„Promluvíme si. Všichni tři," zabodla jsem prozměnu pohled já na ně. Martinus se ihned posadil zpět, ale Marcus jako by mne nevnímal.
„Řekla jsem, že si promluvíme, takže si sedni zpátky na prdel a poslouchej," okřikla jsem Marcuse, když mě chtěl obejít jako bych tu vlastně vůbec nebyla. Když jsem svá slova dokončila, poprvé se na mě aspoň podíval. Po chvilce váhání si nakonec i sedl.

„Proč se mi oba vyhýbáte? A bez lží, poznám, když jeden z vás lže," řekla jsem rázně. Avšak ani jeden mi neodpověděl.
„Ptám se naposled, protože na vás nemám už trpělivost. A pokud ani teď neodpovíte, nepočítejte s tím, že se ještě někdy vůbec uvidíme," prskla jsem a u toho si sedla na stůl před ně. Martinus u těchto slov hodně ztuhl. Ví, že to myslím vážně, takže to snad nebude riskovat. Když se po chvilce ozvalo hlasité polknutí z jeho strany, věděla jsem, že aspoň něco řekne.

„J-Já-" chtěl něco říct, ale Marcus ho okřikl, takže radši zase mlčel.

„Fajn, jak si přejete," zvedla jsem se a mířila docela rychle k výtahu.

„Ne! Prosím! Nechoď pryč. Nemůžu tě ztratit," promluvil Martinus. Bylo mi jasné, že on tohle udělá, protože ho prostě už znám.

„Proč bych neměla?! Jestli vám to nedošlo, skoro dva týdny se mi vyhýbáte. A to bez důvodu. Je vám úplně jedno jak se cítím a když už chci vědět tedy co se děje, ani se nenamáháte odpovědět. Jako pardon, ale tohle nemám za potřebí," už jsem na ně pomalu ječela. Bolí mě to. Vyhýbá se mi můj vlastní kluk a jeho dvojče, které je do mě stále nejspíš zamilované. Martinus sklopil pohled k zemi, nechtěl aby to bylo vidět, ale rozbrečel se, ne nějak hodně, ale pár slz šlo vidět. Marcus svůj pohled zabodl přesně do mých očí.

„Máte POSLEDNÍ možnost," na slovo poslední jsem dala obzvlášť velký důraz.

Ahoj❤️
Jak jsem slíbila, tak jsem co? No jasně, že jsem to nedodržela. Moc se omlouvám, ale vůbec nemám inspiraci k pokračování této knihy, plus ještě jsem teď v prváku a vůbec nic nestíhám😔🥺 doufám, že mne pochopíte❤️
Budu ráda za každý hlas a komentář❤️

Hope you like it🖇

Nataly🖤