Spoiled girl <FF M&M>

22

Few weeks later
Bolí to, hrozně moc. I když mne nebolí ten fakt, že už nejsem s Marcusem, spíš mi strašně chybí ten pocit být od někoho milována.
S Martinusem jsem se od té doby neviděla, nebo takhle, já se neviděla s nikým. Ven z pokoje vycházím zásadně jen pozdě v noci a nikam jinam nechodím, protože teď fakt nemám sílu na to, jít do školy.
Rozhodla jsem se jít do kuchyně a následně se jít podívat na nějaké filmy, jelikož dneska není nikdo doma, takže nikoho nepotkám a nebudu tak muset poslouchat, že mi to za to nestojí.
Jak moc bych v téhle situaci chtěla mít mámu, tady, u sebe. Objímat ji, poslouchat od ní, jak moc mne má ráda. Ano, mám ještě aspoň tátu, jenže ten se věnuje furt jen své práci. Když se dozvěděl, co se stalo, nějak moc ho to stejně nezajímalo. Rozbrečela jsem se, asi tak jako brečím poslední dny, rozbrečí mne prostě i každá maličkost.
Koukala jsem zrovna na film, když najednou zazvonil zvonek. Ignorovala jsem fakt, že by to mohlo bejt i něco zajímavého, přidala hlasitost filmu a užívala si skvělé tóny písně shallow. Jelikož ale dotyčný zazvonil už asi po desáté, musela jsem jít nakonec otevřít.
Za dveřmi stál bloňďáček, kterého jsem poslední dny potřebovala určitě nejvíce. Snažil se na mě aspoň trochu usmívat, ale při pohledu na mne to nejspíš ani nešlo. Poté jsem si ale všimla malé skvrnky u jeho oka, nejspíš zbytek ze staršího monoklu.

„C-Co tu děláš?" konečně jsem se odhodlala promluvit do toho trapného ticha.

„Promiň, že jsem se tu neobjevil dřív," řekl, „ale já- nemohl jsem tě vidět takhle zničenou a už vůbec ne, tě vidět takhle zničenou kvůli němu."

„Děkuju, že tady jsi. Děkuju, že existuješ," ihned jsem ho obejmula. Nemohla jsem už dál čekat na tohle krásné uvolnění od vsěho zlého. To je to, co mi on vždycky způsobil. To, co nikdo, nikdy jindy nedokázal.
„Jinak co to máš u toho oka?" podívala jsem se na něj a trochu se poptáhla.

„Řekněme, že na něj jsem furt naštvanej. A řekněme, že on se taky trochu umí prát." zasmál se, mně to tedy moc vtipné nepřišlo. Takže místo úsměvu jsem mu věnovala jeden naštvaný pohled.

„Neboj se, tvůj miláček je v pořádku. Teda teď už je."

„Jsem ráda, že už jsi teda v pořádku," poprvé za tu dobu jsem se usmála. To Martinus nejspíš nečekal, protože vypadal hrozně zaraženě.

„Počkat co?" stále nechápal.

„Ty jsi taky trdlo," zasmála jsem se. Jo tohle mi fakt moc chybělo. Pak jsem si ale vzpomněla na to, že koukam na film, takže jsme se s Martinusem přesunuli do obýváku a koukali společně.

No ahojky💞
Chyběla jsem vám?🙄
Omlouvám se, mám toho teď celkem dost do školy🥺 a hlavně moje inspirace byla tak trochu one flight away🙄

Hope you like it❤️

Nataly👀