Spoiled girl <FF M&M>

8Teen

„Marcusi! Dost! Přestaň! Uklidni se!" Začala jsem ihned potom, co mi pod nohama skončili schody.
„Marcusi doprdele dost! Vždyť mu ublížíš!" Stále ale nepřestával. Martinus se sice bránil, ale on se snažil, narozdíl od toho druhého, mu neublížit.
    Když mi ale došlo, že takhle se prostě nezastaví a dokázal by ho tu umlátit do bezvědomí, přešla jsem přesně mezi ně. Marcus svou napřáhlou ruku ihned zastavil a pomalu ji posunul ke svému tělu. Chvilku na to už byl na schodech a šel přímo ke svému pokoji, kde se následně zamkl.
     Má pozornost se, už při jeho odchodu ke schodům, přesunula na mladší z dvojčat. Seděl opřený o zeď a těžce dýchal. Byl to hrozný pohled.

„Martinusi, hlavně mě nesmíš přestat vnímat jasný? Vyprávěj mi něco, musím dojít pro něco do lékárničky, ale i tak tě budu poslouchat jasný?! Hlavně zůstaň tady. Se mnou. Prosím."

„B-budu-du se sn-snaži-t," řekl.
„A o- o čem ch-chceš v-vypráv-ět?"

„O čemkoliv, jak jste se spolu s Marcusem dali na hudební kariéru. Jak jste strávili loňské Vánoce, no prostě cokoliv, hlavně mluv, protože pokud přestaneš, začnu zmatkovat," po těchto slovech se jen usmál a začal vyprávět různé příběhy.

„No a t-tohle s-se mi pov-ved-dlo, kd-dyž mi by-lo 5. Jin-nak chtěl-la jsi j-jít pr-o t-tu lék-kárničku," řekl a mě tím probral z poslouchání jeho prvního příběhu.

Vracela jsem se s lékárničkou a stále jsem slyšela Martinusovi vtipné příhody. Jak slíbil, snaží se furt mluvit, což je dobře. Hned jsem ho začala ošetřovat, možná bych spíš měla zavolat záchranku, ale nejdřív mu otřu aspoň trochu tu krev.

„Vím, že pak plánuješ určitě zavolat jinou pomoc, ale nedělej to. Nechci aby z toho byli zbytečné problémy. A vidíš, už je mi líp. Stačí mi to, že tu jsi a je mi dobře," chytil mne za ruce, když jsem zrovna chtěla dojít pro mobil.

„Ale-"
„Žádný ale, prostě to nedělej,"

„Dobře. Nebolí tě hlava nebo tak?"

„Bolí mě skoro celej obličej, ale to se dá čekat, když tu před chvílí ze mě chtěl vymlátit duši," zasmál se.
„M-možná bys m-měla jít za ním,"

„Hele, zase se ti vrací to koktání, to abych tu zůstala," zasmála jsem se.
„A jinak, nechci ho vidět. Rozhodně né teď,"

„Pojď pomůžu ti aspoň ke gauči do obýváku," pomalu jsě ho začala zvedat. Společně jsme přešli až do obývacího pokoje, kde si následně Martinus sám sedl na pohovku.

„Chci abys veděla, že i kdyby mi měl takhle ublížit několikrát, je mi to jedno. Ale jednou ublíží tobě a já ho neznám," řekl zcela vážně Martinus a stáhl si mne víc k sobě.

„M-Martinusi neublíži mi," řekl jsem docela jistě.

„Já- jen prostě nechci aby ti kdokoliv, jakkoliv ublížil jasný?"

„Jasný," usmála jsem se na něj pořádně, určitě měl co dělat, aby mne nepolíbil, protože jsme od sebe byli fakt jen kousek, proto jsem to musela celé změnit.

„Nedáš si něco k pití?" Odtáhla jsem se, když to vypadalo, že mi tu pusu opravdu chce dát.

No ahoooj😂❤️

Jsem tu zas😎 tak co říkáte na tuhle kapitolu?❤️ líbí se vám tahle kniha?❤️

Budu vděčná za každý hlas, komentář, ale i za každé přečtení❤️

Hope you like it❤️

Nataly🥵