Spoiled girl <FF M&M>

Chapter Sixteen

Ema:
Z parku jsem nemohla jít rovnou za Marcusem, už jenom protože by se mě vyptával na to, co se stalo. Nemůžu mu říct, že jsem se líbala s Tinusem. Nebo takhle, on líbal mne.
Když už jsem si byla jistá, že vypadám zase jako člověk, rozhodla jsem se jít ke Gunnarsenům domů. I když pršelo, prostě jsem šla. Od místa kde teď stojím, to k nim nebylo vůbec daleko, takže mi to zabralo tak deset minut. Zazvonila jsem a čekala. Doufala jsem, že by byl doma třeba jen Tinus a my bychom si to ještě vysvětlili, ale otevřel mi Marcus.

„Copak potřebuješ?" Usmál se.

„Chtěla jsem něco probrat a taky jsem tě chtěla vidět," usmála jsem se na něj taky.

„No, taky bych potřeboval něco probrat a pokud je to, co chceš probrat důležitý pro mě i pro Tinuse, tak on tu není. Vůbec se mi neozívá,"
„Pojď dovnitř, přece tu nebudeš mrznout," usmál se.
„Nechceš půjčit nějaký suchý oblečení?" Zeptal se a já jen s úsměvem přikývla. Když šel, nejspíš do svého pokoje, rychle jsem napsala Tinusovi.

Kde jsi?🙁
Na zprávu ale nikdo neodpověděl.

Marcus už se vracel s oblečením, hned jsem poznala, že dámské to určitě nebude.

„Snad ti nevadí, že to není nic úplně v tvým stylu," zasmál se.

„Pánský šortky a velká mikina?" Uchechtla jsem se a on jen přikývl.
„Tak v tom případě mne asi neznáš, protože doma tohle nosím pořád," zasmála jsem se a on se na mne podíval s úšklebkem.

„Vůbec nevim co je s Tinusem," změnil téma.
„Neodpovídá mi, nedá se mu dovolat. Začínám se o něj bát, přeci jen je tam bouřka a je to můj mladší bráška," podíval se na mne sklesle.

„T-taky mi neodpovídá," odpověděla jsem jednoduše.

„Víš, chtěl bych ti něco říct, dokud tu není Martinus," přešel blíž ke mně.
„Známe se sice asi chvilku a... ale něco mne k tobě přitahuje, je mi s tebou dobře. A prostě, asi tě miluju," to už byl u mne a políbil mne. Jak jako asi tě miluju? Jeho mladší bratr ti támhle někde v parku vyzná lásku, i když ví, že bys s ním nebyla a on řekne asi tě miluju?

„J-jak jako asi?"

„Nikdy jsem nikoho nemiloval, nevím jaký pocit je někoho milovat," podíval se k zemi.
„Ale pochopím, když to budeš cítit jinak,"

„Víš Marcusi, já, já tě taky miluju," řekla jsem a jeho pohled se ihned upřel na mne. Chvíli na to jeho rty byli zase na těch mých.

After 2 hours:

„Na tý pouti řekl, že mu je špatně a že jde domů, jakto že tu furt není?!" Strachoval se už asi půl hodiny Marcus.
„Co když se mu něco stalo?! Jěště k tomu ten debilní déšt furt nepřestal. Půjdu ho hledat," rozhodl se.

„Půjdu taky," zvedla jsem se z gauče, na kterém jsem teď seděla.

„Půjdem spolu," svůj pohled přesměroval na mne.

„Bude lepší, když se rozdělíme, přeci jen malý to tu taky neni. A navíc mám mobil, když ho najdu zavolám ti, když ho najdeš ty, zavoláš ty mně," rozhodla jsem za něj a on jen přikývl, podal mi bundu a každý jsme se rozešli jiným směrem.

    Věděla jsem, kam půjdu první, jenže odsud to bylo nejmíň dvacet minut. Ten déšť mi do toho také moc nepomáhal. Pomalu jsem probíhala pod různými střechami, prostě tak abych zůstala co nejvíc suchá, stejně to ale nepomohlo a já se nakonec stejně na tohle přestala soustředit, akorát mě to zdržovalo. Déšť ne déšt, musím ho najít, pokud ho najde Marcus, bylo by to asi špatný.
    Když už jsem byla kousek od parku, rozběhla jsem se. Šla jsem z úplně druhé strany, než jsme si předtím dali tu pusu. Takže jsem se rozběhla, abych tam byla co nejdřív. Probíhala jsem loužemi a blátem, ale to mi teď bylo jedno. Z dálky už jsem viděla jak někdo sedí opřený o strom a kouká do země.
    Když už jsem byla blíž, byli slyšet jeho vzlyky. Moc dobře vím, že je to Martinus. Proto jsem ještě zrychlila, i když nevím jak se mi to vůbec povedlo, protože svoje plíce jsem nechala asi v půlce parku. Najednou ke mně zvedl pohled, oči měl úplně zarudlé, po tvářích se mu valily slzy smíchané s deštěm. Byl celý promáčený, sedla jsem si k němu a rozdýchávala svůj běh, jinak už bych dávno něco řekla.

„Pr- proč - proč si tady," stále bylo celkem těžké dýchat. Odpovědi se mi ale nedostalo. Martinus si koukal na nohy a kdybych nevěděla že dýchá, řekla bych, že je mrtvý.
„Martinusi sakra odpověz mi!" Zařvala jsem na něj, ale ani to s ním nehlo.
„Budeš nemocnej, vždyť jsi celej mokrej, sedíš tu na zemi, v dešti. Proč?"
„Martinusi prosím odpověz," vzlykla jsem, to už byl jeho pohled přesměrovaný na mne.

„N-nemůžu domů," podíval se zpět na místo, kam koukal předtím.
„J-Jsi celá špinavá. A mokrá," řekl, když se na mne opět podíval.

„A taky jsem někde v půlce parku nechala plíce. Martinusi pojď domů," podívala jsem se mu pořádně do očí.

„Nemůžu," odpověděl jednoduše.

„P-proč?"

„Co bych řekl Marcusovi? Promiň seděl jsem v parku, protože jsem líbal tvojí holku, kterou mimochodem miluju? To asi ne co?" Zasmál se ironicky, i když vím, že i tenhle smích ho musel stát hodně sil.

„Jak jako tvojí holkou?"

„Je mi jasný, že už jste si to řekli," podíval se k zemi. Já mu ale neodpověděla.
„A teď jsi mi to jen potvrdila," řekl.

„Pojď domů, nechci abys byl nemocnej," nic neudělal.
„Prosím," pořádně jsem se na něj podívala, to už se ale zvedl a mířil si to k té straně odkud jsem přišla.

„Nejdřív musíme ale najít ty tvoje plíce," zasmál se. Tenhle smích byl ale opravdový, žádná ironie nebo tak, myslel to vážně.

„Myslím, že budou někde u toho altánku," zasmála jsem se pro změnu já. To už jsme se ale vydali pomalu domů. Oboum nám bylo jedno že prší.

Mám ho
Napsala jsem ještě rychle Marcusovi.

Další kapitola je tady❤️

Hope you like it❤️

Nataly🖤