Spoiled girl <FF M&M>

Twenty

Ani teď se ale nikdo z nich neozval, v tom trapném tichu byli slyšet jen Martinusovi vzlyky. Zvedla jsem se a chtěla jít za Martinusem, ten to ale pochopil nejspíš tak, že chci odejít.

„Neodcházej prosím, zůstaň tu, všechno se vysvětlí," brečel, bolí mě ho takhle vidět. Když si všiml, že jdu směrem k němu, jeho očka se jakoby rozzářila. Jelikož seděl na sedačče, sedla jsem si vedle něj a ihned jsem ho objala. Martinus se pomalu začal uklidňovat a spokojeně dýchal.

„Zatím nikam nejdu," šeptla jsem směrem k němu, on svoje objetí ihned zesílil.
„Vždyť mě umačkáš," zasmála jsem se.

„Řekla jsi zatím, takže nevím, kdy to zatím končí," zasmál se on, ale své objetí nepovolil. Najednou se ozval vzlyk ale odjinud. Když jsem se otočila na Marcuse, jeho tvář byla mokrá od slz, asi se mu podařilo vzlyky nějak potlačit.

„Nechci o tebe přijít, jenže já pro tebe nejsem to správný dvojče. Vždycky když vás vidím, jak jste spolu šťastní, s ním vypadáš vždycky skvěle. Směješ se, objímáte se a tak, neříkám, že jsme tohle nedělali, ale nikdy mi nepřišlo, že jsi se mnou tak šťastná jako s ním," teď byl Marcus ten, co brečel jak malé dítě. Přešla jsem k němu, on mne rychle objal, jelikož taky seděl a já si ani nestihla sednout, hlavu měl v úrovni mého břicha. Začala jsem si jednou rukou hrát s jeho vlasy, druhou jsem ho prozměnu také objala.

„Vy jste mi teda dvojka to vám povím," zasmála jsem se. Bylo mi jasné, že začít tady teď říkat Marcusovi, že ho miluju a tyhle sladké řečičky, našli by se dva problémy. Jeden byl takový, že Martinus by všechno slyšel a druhý takový, že doopravdy nevím, co cítím k Marcusovi a co k jeho dvojčeti. Nechci zlomit srdce ani jednomu, jenže takhle to nejspíš moc dlouho nepůjde.