Spoiled girl <FF M&M>

Chapter Fifteen

Doporučuji si k tomu tu písničku pustit, celkem mi to k tomu i sedělo xd

Ema:
Spolupracovala jsem. Nevím vůbec proč, přiznala jsem si, že jsem se zamilovala do Marcuse, ale vím, že k Tinusovi také cítím něco víc. Jsem zmatená, ale nechci mu ublížit. Mám ho ráda, ale... Mezitím už se ode mne Martinus odtáhl, já si jenom dokázala povzdechnout, vůbec nic jsem mu neřekla.

Martinus:
    Jak jsem čekal, vůbec nic. Ani žádný úsměv, prostě nic.

„Vím, miluješ ho. Ale já musel vědět jaký pocit je líbat tak dokonalou holku jako jsi ty, protože až začneš chodit s Marcusem, už se mi nikdy nenaskytne šance to udělat,"  znovu se nadechla, ale zase nic neodpověděla.

„Martinusi. J-Já nevím co ti mám říct. Mám tě ráda a nechci o tebe přijít, ale. Proč je to tak složitý doprdele," chytla se za hlavu, sedla si na lavičku a začala brečet. Nemohl jsem ji takhle vidět, vždyť je to andílek a ten by nikdy neměl být smutný. Rychle jsem přešel k ní a obejmul ji.

„Neplakej. Prosím. Chápu to, že ho miluješ. Jenže ty musíš pochopit mne,  já si nevybral, že se do tebe zamiluju, stejně jako ty sis nevybrala, že budeš milovat Marcuse," ke konci už se hrnuly slzy do očí i mně. To už ale měla hlavu zabořenou na mém rameni a plakala dál.

„Tini ale já-"

„Neříkej nic. Prostě se to stalo, neboj nebudu vám překážet. Jenom ti chci říct, že tu pro tebe vždycky budu. Bude to sice bolet tě vidět s mým bratrem, ale asi mi není souzeno mít takhle dokonalou holku," skoro jsem šeptal.

„N-Nejsem dokonalá-"

„Každej máme svůj obraz dokonalosti a ty do toho mého zapadáš úplně. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se tomu obrazu podobal víc" koukal jsem jí do očí a snažil se usmát, ale moc to nešlo.

„Měla bys jít, ať Marcus nečeká," řekl jsem a pustil ji. Podívala se na mne smutně.
„Běž prosím," vzlykl jsem.

„J-Jak se dostaneš domů? Vždyť jsem za tebou přišla, aby ses dostal domů,"

„Nějak trefím, ale jdi pryč prosím," znovu jsem vzlykl.
„Nechci o tebe přijít Tinusi," vzlykla i ona.

„V tom případě jdi prosím za mým bratrem. Chci být teď sám," koukla se na mne a z oka se jí vyronila nejedna slza.

„Prosím," podíval jsem se jí přímo do očí a to už i mne tekly slzy. Otočila se a s brekem odešla. Zvedl jsem se z lavičky, na které jsem seděl a okamžitě jsem jí nakopl.

„Já jsem takovej kokot!" Zařval jsem a do znovu moje noha mířila k již zmíněné lavičce.

„Proč já?!" Řval jsem dál, ale to už jsem se zhroutil a sedl si přímo na zem. Brečel jsem a to dost. Bolí to, ale nic s tím neudělám. Najednou se ozval hrom a zničeho nic začalo pršet, já to ale ignoroval a seděl dál na té studené zemi. Celý ten déšť jsem úplně ignoroval, pořád jsem myslel jen na ty její dokonalé rty, na ten smích, na ty její oči. Myslela jsem jenom na ní. Rozbrečel jsem se nanovo, vím kluci by asi neměli brečet, ale tohle bolí.

„Takovej čůrák jako jsem já nikdo neni," řekl jsem nakonec nahlas.

Ahoj😊
Za tuhle kapitolu mě spousta z vás asi ukamenuje😂 ale nebojte se, kdybych mohla, tak se ukamenuju sama😂🙁
No snad se vám tohle líbí a jak jsem říkala, tuhle knihu chci už dopsat, takže tu ty kapitoly SNAD budou vycházet častěji.

Hope you like it🥰

Nataly🖤