Spoiled girl <FF M&M>

Chapter Seventeen

„Víš jak jsem se o tebe bál?! Kde jsi vůbec byl?!" Začal Marcus hned mezi dveřmi.

„Musíš tak řvát?" Zeptal se ho klidně Martinus.

„A proč bych neměl řvát, když si byl nejmíň tři hodiny nezvěstnej?!"

„Marcusi uklidni se, jsem živej a zdravej, teda zatím," zasmál se Martinus.

„Jsi spadl někde na hlavu nebo co?! Proč bych se jako měl uklidnit, ty si prostě zmizíš, nikomu nic neřekneš a všichni se poserte žejo!"

„Řikám ti naposled, neřvi. Nepotřebuju, aby tohle všechno slyšeli i sousedi. I když tím stylem jak řveš, to musí slyšet až na konci Trofors,"

„Proč se tak chováš?! Já se tady bál jak idiot, abys pak přišel a začal, že já řvu?! Víš co, teď jdu pryč zase já, ale já to narozdíl od tebe řeknu aspoň!" Křikl mezi dveřmi a doopravdy odešel. Takhle naštvaného jsem ho ještě nikdy neviděla. Dělal jako bych tam nebyla a všechen ten svůj vztek prostě vyřval.

     Martinus si zul své boty a šel směrem ke svému pokoji, já stále stála ve dveřích a nevěděla co dělat. Marcus je teď můj kluk, takže bych asi měla jít za ním, jenže už takhle z toho hledání Martinuse bude nejspíš slušná angína. Proto jsem se vyzula a zůstala dole, o chvíli později se nad schody objevila blonďatá hlava Martinuse, byl oblečen do suchého oblečení, zatímco já své oblečení měla stále mokré.
    Když Martinus scházel schody, všimla jsem si, že něco nese.

„Asi se ti to moc nebude líbit- ne protože bych neznal tvůj styl oblečení, ale spíš se ti nebude asi líbit to, že to oblečení je moje. Ne jako u tvého outfitu," řekl a prohlídl si mne. Stále jsem měla to oblečení, co mi dal Marcus.

„Ne v pohodě, spíš budu jenom ráda, že tu nemusím stát, protože je všechno hrozně mokrý," zasmála jsem se, převzala si všechno oblečení, co přinesl a šla se do koupelny převléct. Marcusovo mokré oblečení jsem si vzala a myslela jsem, že ho půjdu pověsit na věšák, když jsem vyšla z koupelny, mé plány se trošku změnili.

„Ani nevíš jak moc ti to teď sluší," zasmál se a pořád si mne prohlížel, poté popošel ke mně a natáhl ruku k mému obličeji.
„Tak moc bych si přál, abys byla teď moje," řekl a podíval se k zemi, vzal Marcusovo oblečení a šel do obýváku, kam ho pověsil.

„A nechceš se třeba podívat na nějakej film nebo tak?" Snažila jsem se navázat konverzaci.

„Ale jo, klidně..." řekl a věnoval mi aspoň jeden krátký pohled.

„Mám nápad," řekla jsem, přešla k ovladači od televize, najela na youtube a našla jeden film, který jsem viděla, když jsem byla menší.
„Viděls někdy tohle?"

„Cloud 9? Myslím, že jo. Ale tak tři roky dozadu nejmíň.... Prostě to pusť," zasmál se ke konci a sedl si na sedačku. Já si sedla kousek dál, přeci jen, Marcus může taky kdykoliv přijít.

Když jsme viděli asi 20 minut z filmu, zacinkal mi mobil, na obrazovce se okamžitě ukázala Marcusova přezdívka, ve zprávě stálo, že dneska nejspíš přespí u kamaráda a že mám já přespat u nich. Nechápu proč tu mám spát, když tu nebude, ale to je jedno. Nic jsem neodepsala a koukala dál na film.

„Je na mě asi naštvanej co? Když nechce jít ani za tebou domů,"

„Ty sis četl moje zprávy?"

„Jenom tu jednu a to jenom protože jsem viděl, že je to marcus," obhájil se.

„Dobře," zasmála jsem se. Martinus natáhl své ruce ke mně, chytil mne za pas a přitáhl si mě ke své hrudi. Potom jako by mu to ale došlo.
„P-Promiň, furt jsem si na to nezvykl," odtáhl se trochu. Já se ale posunula zpět k němu, né protože bych chtěla, aby Marcus žárlil, prostě mi jenom bylo s Martinusem vždycky dobře. Je to skvělý kamarád.

Martinus:
   Samozřejmě že si představuji, že je momentálně jenom moje. Né jakože bych ji chtěl přebrat Marcusovi, ale budu si ji hlídat, už jen protože nechci, aby jí kdokoli ublížil. To zlatíčko o kterým se právě bavíme, před chvilkou uslo a fakt neznám nic roztomilejšího. Ležela mi v náručí a spokojeně podřimovala, vypl jsem televizi a odnesl ji k sobě do pokoje, přeci jen proč ji dávat k Marcusovi, když tam ani není. V posteli jsem ji pořádně uložil a přikryl. Najednou jsem zaslechl z chodby hluk, takže nejspíš přišel Marcus. Vyšel jsem z pokoje, nakoukl dolů do chodby a Marcus tam doopravdy stál, tedy stál, ehm, moc nestál. Sešel jsem schody a počkal co se bude dít dál.

„Kde je?!" Zeptal se nevrle Marcus.

„Klid brácha, spí, teda spala a spí pokud tě teď neslyšela," šeptl jsem směrem k němu.

„Jdu za ní," zapotácel se.

„No to asi nejdeš, je u mě," řekl jsem trošku nevrle.

„Cože?!" Zařval.

„Klid Marcusi, je JENOM tvoje, usla v obýváku a tys tu nebyl, tak jsem ji odnesl tam, od tý doby jsem v tom pokoji ani nebyl," snažil jsem se ho uklidnit a na slovo jenom jsem dal větší důraz, i když možná i trochu ironie.

Ema:
Cože?!" Zařval někdo. Rozhlédla jsem se po pokoji, abych zjistila kde to vůbec jsem, i když byla už tma. Když jsem to zjistila, rozhodla jsem se jít podívat na chodbu, odkud se před chvílí ozýval ten křik.

„Klid Marcusi, je JENOM tvoje, usla v obýváku a tys tu nebyl, tak jsem ji odnesl tam, od tý doby jsem v tom pokoji ani nebyl," zaslechla jsem Tinuse, jak uklidňuje nejspíš opilého Marcuse. Zněl trochu ironicky, ale to v jeho případě jde nejspíš pochopit. To co se stalo potom, jsem ale nečekala.