15ti letá dívka jménem Ema je dcerou známého majitele největší Norské nahrávací společnosti. Každý den se Ema potká nejméně s 2mladými lidmi, kteří si myslí, že jsou něčím vyjímeční. Její otec je velmi přísný, do svého podniku nepřijme jen tak nějak...
Dnes mám jít na to rande s Marcusem a ano vím, říkal, že to je spíš kamarádská vycházka, ale já to beru jako rande. Nevím přesně co k němu cítím, ale úplně kamarádství to taky asi nebude. Už asi hodinu hledám co na sebe, furt se rozhoduji mezi stejnými outfity, ale pořád ne a ne si vybrat jeden. Přiznám se, je to protože se chci Marcusovi líbit, jenže momentálně jsem asi stratila všechen svůj styl. Po nějaké době jsem se rozhodla se nejdřív namalovat a mezitím přemýšlet nad tím oblečením. Nakonec to dopadlo celkem dobře.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Marcusovi se tento styl celkem líbí, takže jedno malé plus tu je. Jenže za deset minut už tu má být a já stále nevím kam jdeme, ani co si mam vzít s sebou. Proto jsem začala běhat po baráku a dávat si do tašky cokoliv, co by se mi mohlo hodit.
Marcus🤪🖤: za 5 minut tam jsme🥰 Já: jde i tini?🤔❤️ Marcus🤪🖤: ano jde... Já: co ty tečky?🤔 Marcus🤪🖤: ale nic... měli jsme jít sami😄 ale to už je asi jedno😅 Já: a kam že to vlastně jdeme?❤️ Marcus🤪🖤: na pouť❤️
Pak mi došlo, že čím víc si s ním budu psát, tím víc je zdržuju, takže i když mi ještě pípla zpráva, už jsem na ni neodepsala, jen jsem si ji zobrazila. Po chvíli zazvonil zvonek a já šla otevřít, ihned se z venku vynořili obě blonďaté hlavy. Oba jsem pořádně přivítala a vyrazili jsme. Zatím stojíme už asi půl hodiny stále u bouracích autíček. Chodíme na ně pořád dokola. Přiznám se, mně to nevadí, jelikož kolotoče a takové ty podobné atrakce, nejsou mými dobrými kamarády.
Neznámé číslo: říkal jsem, že když nemáš kamarády na svojí škole, že lezeš za ostatníma. Ale až tak, že to jsou Gunnarseni? To ti celkem tleskám😆 Já: kdo to je? A proč mě furt otravuješ... Neznámé číslo: až přijde správná chvíle, zjistíš kdo jsem... zatím ta chvíle ale není❤️
Je to celkem divné, pár dní mi číslo píše, pak na pár dní přestane, ale po nějaké době znovu začne. Někdy přemýšlím, proč si to číslo nezablokuju, ale mám strach, že by to bylo třeba ještě horší. Stále jsem o tom nikomu něrekla, stejně jako jsem nikomu něrekla o mé šikaně na škole.
„Děje se něco?" Přisedl si ke mně Tinus, když jsem si sedla na lavičku. Marcus mezitím byl někde na záchodě.
„N-Nee všechno je v po-řádku," trochu jsem mu zalhala, ale nevím jestli by tohle místo bylo dobré na líčení mé situace.
„Sice tě neznám tak dlouhou dobu, ale poznám na tobě, že tě něco trápí. Jenže já nejsem pro tebe asi ten pravej se kterym to chceš řešit," povzdechl si Martinus.
„Počkat jak jako nejsi ten pravej?"
„Vidím jak se na Marcuse díváš, jak se on kouká na tebe... takový pohled jako věnuješ jemu pokaždý, když něco pronese, jsi mně nikdy nevěnovala.." zněl trochu smutně.
„Martinusi to neni pravda, mám vás oba stejně ráda,"
„V tom případě nejsem jedinej, kdo si něco nedokáže přiznat." řekl a zvedl se, protože přicházel Marcus. „Je mi nějak špatně, jdu domu," skoro šeptal Martinus na Marcuse.
„Ahoj," ještě jsem na něj stihla křiknout, než se úplně ztratil z dohledu.
Ahojdaaa🤣❤️ Hádejte kdo vstal asi z mrtvých a dokopal svojí línou prdel bez inspirace aspoň k jedné kapitole🤣 Prosím, řekněte, že to neni zas tak špatný, protože já prostě nemám nápady🙁
Jinak
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Může mi to někdo prosím vysvětlit?🤩 jak jste tohle dokázali?🥺 miluju vás, fakt moc🥰❤️ ani nevíte co to pro mě znamená🖤
Ještě se omlouvám, že je kapitola zas tak krátká, ale zase to řeknu, jsem bez motivace k psaní no🙁
