Maybe I love you [CZ] ✅ [Korekce]

#21✔️

Alyson

Rychle jsem se rozběhla dolu po schodech. Nemůžu tomu nevěřit. Jestli na to jeho rodiče přijdou, tak je po mě. „Můžeš mi laskavě říct, co se ti stalo?" Vykřikla jsem.

„Nic ti do toho není." Opřel se o stěnu a sundal si boty. Rty se mu pohybovaly při každém nádechu. Olízl si je, když mu vytekl krev z rány. Obrátil se mi žaludek.

„Jasně, že je mi něco do toho! Jsem tvoje opatrovatelka. Co se stane, když na to přijdou tvoje rodiče?" Natahla jsem ruku, abych se dotkla těch modřín a ran, které je má po celém obličeji. Skoro jsem ho vůbec nepoznala. Zarazila jsem se uprostřed, když mi došlo, co dělám. Stáhla jsem ruku k sobě.

Zack stále těžce odechoval. Odstrčil se od stěny a ušel pár kroku než jsem ho chytila za zády, když začal padat. Už jsem myslela, že omdlí. A nevím, co bych dělala, kdyby spadl na mě. To bych si musela zavolat Agathu, ale došlo mi, že nikdo, kromě Daniela a Bruna, není doma.

Myslela jsem, že vážně spadnu na zem a Zack na mě, ale zpamatoval se a vytrhl se mi ze sevření. „Hleď si svého." Jeho hlas zněl chrapavě.

„Zacku!" Rozběhla jsem se za něho.

„Padej!" Ucukl, když jsem ho chytla za špinavý rukáv mikiny. Začal se zase kývat sem a tam, ale pak našel rovnováhu. Už jsem začala panikařit, kdybysme sletěli dolu.

Když se bezpečně dostal před svoje dveřmi, položil si na nich ruce. Stala jsem od něho asi dvě metry. Podívala jsem se na jeho ruku položenou na dřevěnou desku. Měl zkrvacené klouby, ale jeho obličej byl na tom hůř. Teď mě opravdu zajímá, co se mu stalo. Že by ho někdo napadl? Nebo spíš, jestli on napadl někoho? Nebo se dostal dobrovolně do bitky? Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala na to myslet.

Přiblížila jsem se k němu a chystala se mu říct, ať si půjde lehnout. Ale místo slov a vět ze mě vylezl křik. Tak hlasitý a vyděšený. Rozběhla jsem se k němu a chytila ho kolem truchu, když se řítil na zem. Musela jsem spolknout další křik, když jsem spadla na zem a jeho těžké tělo, asi o pětkrát těžší, dopadl na mě. Myslím, že jsem si zlomila páteř. Lapala jsem po dechu a nedokázala jsem se pod jeho tíhou nadechnout se.

Hodila, ne doslova, jsem ho vedle sebe a překulila se na druhou stranu. Teď, když jsem blízko něho, jsem si všimla další modřín a škrábanců, jako by zápasil s kočkou a ta kočka vyhrála nad něho, které jsem si vůbec nevšimla.

Postavila jsem se na nohy a otevřela dveře. Jeho tělo, zatím bez duši, jsem odtáhla do jeho pokoje. Trvalo mi to snad celé hodiny. Je těžký jako sousedův pes. Ten snad vážil dvěstě kilo, když na mě skočil, kdykoliv jsem přišla na hlídání. Bylo hodně těžké ho vytáhnout na postel. Vylezla jsem nahoru a vytáhla jeho ocelové tělo nahoru.

Uběhla další hodina, než jsem ho celého vytáhla. Sundala jsem mu mikinu a triko. Špinavé oblečení jsem hodila do koše na prádla. Vzala jsem ručník a namočila do studené vody. Vrátila jsem se zpátky a začala ho umyvat. Pomalu jsem sjíždějí ručníkem po jeho svalnaté hrudi a snažila se neslintat. Protože... bože, má tak božské tělo. Bůh ho vůbec nešetřil. Vrátila jsem se do koupelny a znovu se vrátila k němu. Teď jsem umyvala jeho tvář. Pomalu a jemně. Začervenala jsem se, když jsem se mu podívala na rty.

Po mytí jsem vzala lékárníčku a pečlivě ho ošetřila. Teď vypadá jako mumie.

„Moje práce je u konce." Uklidila jsem po sobě a otevřela okna. Venku teď foukal teplý vánek, který mu prospěje. Nechala jsem ho tam do pasu nahý a zakryla ho dekou. Vyšla jsem ven a zavřela za sebou.

Povzdechla jsem si a podívala se na hodiny. Za pět minut bude půlnoc. V pokoji jsem si dala sprchu a pak šla rovnou spát. Ale ještě předtím jsem musela zkontrolovat Robina, který hlasitě chrápal ve svém postele ve světle lampičky.