Maybe I love you [CZ] ✅ [Korekce]

#59

„Nejlepší místa v San Diegu je místní park!" Řekne Logan a placne na stůl.

„Není! Já už jsem tam byla! Takové smetiště!" Vyhrknu a úkažu na něho nožem. Ne, nechci ho zabít. Celou dobu probírame nejhezčí místa v San Diegu. Podle něho je park, podle mě jezero.

„Co to meleš?!?" Zasměje se a opře se rukou o stůl. „Už dávno není! Nějaká skupinka z ekologii, nebo jak se jim říká, tam přišli a všechno změnili. Dá se tam konečně i dýchat." Zahihňam se.

„Takové kecy."

„Vážně! A nejlepší je procházka v noci, kde nad tebou svítí měsíc a světlušky v létě vylezavaji." Ukáže ven. Konečně přestalo pršet a den ovládl noc.

„No jistě. Zkus se podívat na jezero. Dokonalá křišťálová voda." Položím příbory a dlouze se napiju. Už jsme u konce večeře.

„Tak fajn. Sazka?" Zatáhne ruce přes stůl.

„O co?" Usměju se.

„O další večeři." Zazubí se.

„Platí." Zasměju se a příjmu jeho dlaň.

***

„Seš si jistý, že je to tudy? Není to na druhé straně?" Zeptám se a rozhlídnu se okolo. Nic mi to tu nepřipomíná povědomé. Určitě jsme se ztratili.

„Neboj. Tohle je zkrátka. Věř mi nachvíli." Ušklíbne se na mě.

„A toho se bojím. Známe se jenom na par hodin. Co já vím, možná se z tebe vyklube vrah, který mě zabije v lese. Nebo zombie, který mi sežere mozek, anebo čaroděj, který mě zase promění v žábu."

„Ale jdi. Kdybych byl vrah, tak bych tě vzal někam, kde není moc lidi." Protočím oči, když se na mě podívá a očima naznačí, že kolem nás je dav.

„Pravda."

„A kdybych byl zombie, tak bys šla jako slowmo stylem a pořad dokolá opakovala: Mozek! Mozek!~" Zahihňam. „A kdybych byl čaroděj, rovnou bych tě nechal proměnit v něco ohavného, aby se k tobě nepřibližil ani bezdomovec." Zasměju se a šťouchnu do něho.

„Hej." Vyhrknu.

„Není to všechno pravda? A myslím, že moc čteš." Zvedne jedno obočí a já se začervenam. Zamíříme na konci ulici, kde už je míň lidi a více klidu. A taky tma. Přitisknu k sobě kabelku a paranoidně se rozhlížím okolo. Zastavím se, když ve tmě nevidím Logana a začínám se bát. Udělám krok a do něčeho vrazím. „Au." Zasténa a uslyším smích.

„Dávej pozor, prosím tě."

„Ty dávej pozor. Stojíš mi v cestě." Obejdu ho, i když moc dobře nevím, kde je. Udělám další krok, když mě něčí ruce, doufám, že jeho, stáhnou zpátky.

„Pozor. Malém jsi skočila do řeky." Řekne a já ztuhnu.

„Cože?" Řeknu překvapeně. Řeka? Vždy tu žádná není.

„Ty to neslyšíš?" Zavřu oči a aha, byla jsem mimo.

„Teď jo." Znovu se zasměje a chytne mě za ruku. „Co to děláš?" Trhnu sebou. Jenom jednou.

„Co asi? Vedu tě. Kdo ví, jestli příště nezamíříš do příkopu." Protočím oči a nechám ať mě vede.

„Nebo mě nepřivedeš do hrobu."

„Ou... ostrá." Pokrčím rameny.

***

„Jsme tu." Oba se zastavíme na kraji jezera. Prohlídnu si okolí s otevřenou pusou. Vážně se to tu změnilo.