Maybe I love you [CZ] ✅ [Korekce]

#3 ✔️

Alyson

„Aly!!! Je tu tvůj odvoz!" Slyšela jsem mámin hlas v přízemí, zatímco jsem zavírala zip od kufru.

„Už jdu mámy!!!" Odpověděla jsem a táhla dva kufry za sebou. Zavřela jsem svůj pokoj a vydala se ke schodům.

Dnes se konečně nastěhují do toho luxusu a budu dva měsíce hlídat prťata. Easy! Teda úplně ne, protože hlídat děti vyžaduje plné zodpovědnosti a to moc nemám. Doufám, že se mě na to nezeptá.

„Nechceš pomoct?" Objeví se přede mnou postava v kraťasy a mikině bez rukávu, která právě vylezla ze stínu. Dramatický příchod. Jak jinak.

„Klidně mi můžeš vzít kufry, Harry." Bratr přikývne a vezme mi z ruky moje obří kufry. Pod tíhou obou kufru se mu napjaly svaly na paži a objevily se i žíly, které jsem moc nemusela. Ostatní holky by z toho šílely, ale já ne. Spíš se mi z toho dělá zle. Opatrně se otočil, aby mě nepraštil kufrem a sešel pomalu dolu po schodech. Rychle jsem za něho šla a přitom si prohlížela naši rodinou fotografii. Rodiče tu snad zaznamenali všechno. V jejich ložnici je dokonce i fotka, když přišel Harry na svět. Byl strašně malička narozdíl na dnešního Harry. Ale kupodivu rodiče nemají moji fotku. Říkali, že byli tak nadšeni a dojatí moji příchodem na svět, že úplně zapomněli na fotku.

Začal chodit do posilovny před několika lety. Dřív byl buclaté děcko. Nezáleželo mu na váze ani na kráse, dokud ho ve škole nezačali šikanovat kvůli jeho vzhledu. Každý den se vracel domu s modřinami, rodiče se snažili z něho dostat každou informaci o tom, co se stálo. Měl i skryté zraněny, které jsem si všimla, když nezavřel dveře v koupelně. Ano, šmírovala jsem ho jenom proto, abych zjistila, co mu to způsobilo. Nikdy o tom nechtěl mluvit. Vždy, když ho rodiče zastavili, tak se jim buď vyhnul nebo se vůbec nevracel domu.

Jednou, když se nevrátil domu, tak jsem ho šla hledat a našla jsem ho v temné ulice s kluky od naši školy. Byly o tři roky starší než on, ale i tak neměli slitování nad mladší. Zmlátili ho hůř, než když se naposledy vracel domu. Když jsem nedokázal se dal dívat, jak ho zbili při každém nádechu, tak jsem ho musela jít zachránit. Harry je, v bolesti, sledoval, jak mě zmlátili. Když už nemohl vydržet moje bolestné vzlyky, tak se zmužil a zbil ty kluky do bezvědomí. A to mě na tom nejvíc překvapilo. A ještě víc, když se odnikud objeví jeden kluk a dal pěsti jednomu z nich. Pomohl nám.

Oba jsme se vraceli domu celý od modřiny a krve. Já a neznámý kluk jsme nesli Harryho společně domu a ani jeden z nás nepomluvil. Řekla jsem rodičům o ty kluky. Rodiče druhý den přišli do ředitelny a zavolali si ty tři. Nebylo těžké je najít. Taťka je všechny profackoval, ředitel je všechny vyloučil a poldové je odvezli na stanici. Rodiče je buď vyzvedli, nebo je tam nechali, což policii nedával možnost, než je strčit do děcáku. Nebo kde skončili.
Od té doby začal na sebe pracovat. Kdybych měla porovnat starou fotku, kde Harry byl Harrym, s novou, tak bych ho nikdy nepoznala. Hrozně se změnil. Ale i přes všech těch bolesti i změn ho mám pořad ráda.

Před domem na mě čekala limuzína! Limuzína! Harry uložil kufry do auta. Šofér mi otevřel dveře a s díky, jsem nastoupila do limuzíny. S rodiči jsem se rozloučila a Harryho jsem políbila na tvář a zamávala mu, když se auto rozjelo.

***

Před domem stala další limuzína. Sluhy jim nesli kufry do auta a před domem stala paní Rossová, která všechno řídila a zároveň i telefonovala.

Šofér mi otevřel dveře, popadla jsem batoh a vyšla ven. „Děkuji." Přikývl a šel mi pro kufr.

„Aly!" Zamávala na mě paní Rossová. „Jak se máš?" Zeptala se jako bysme byly staří známí.

„Dobře, a vy?" Usměju se a paní Rossová mi oplatí úsměvem.

„Úžasně! Tady máš pravidla a denní a večerní úkoly. Ostatní věci máš připravené v kuchyni na lince. Kluci jsou uvnitř. Jeden je v obýváku a ten druhý je pokoji. Kdyby něco tam mi zavolej." Hodila na mě hromadu papíry, složky a další blbosti. Pokud tohle je jenom pravidla a další blbosti, tak co mě pak čeká v kuchyni? Zákony a řády?

„Marisso! Rychle nebo nám odletí letadlo!" Zařval na ní muž s mobilem u ucha v elegantním modré obleku a vyčesané hnědé vlasy dozadu. Asi manžel. Je vysoký, upravený a modrý oblek mu dokonalé padne k jeho štíhlé a vypracované těle. A sluneční brýle mu stíní oči, takže mu nevidím do oči. Ale věděla jsem, že kouká mým směrem.

„Paní Rossová!" zastavila jsem ji a ona se prudce otočila, že kabelkou malém praštila jednoho muže, který ji nesl růžové kufry.

„Ano drahá? A říkej mi Marissa." Sladce se na mě usmála.

„Um... Nemám o nich moc informaci. Mohla bych se aspoň zeptat, jak se jmenuji vaši chlapci?"

„Starší je Zack a mladší Robin." Řekla to tak, jako by si to celou noc nacvičovala. „Poznáš to, když je potkáš. Starší bude trochu zlobit, tak se neboj a buď na něho drsná."

„Marisso!" Ozval se zase její manžel.

„Večer mi zavolej a řekni mi, jak to proběhlo!" A už se rozběhla k limuzíně. Ta musela trénovat na maraton, protože běžela na vysoké podpatcích jako o život. Kdyby já měla běžet takhle, tak bych spadla už hned u startu. I v těch teniskách s nízkou podrážkou jsem schopna i zakopnout o vlastní nohu.

Zamávala jsem jim, jak auta vyjela z brány do silnic. Když mi zmizeli z dohledu, zamířila jsem dovnitř. Kufry mi odnesli do pokoje a nějaké moje potřebné věci. Dva měsíce. Povzdechla jsem si a zamířila do kuchyně. Jak Marissa říkala, všechno tu bylo připravené. Rozvrhy a úkoly byly nahromaděné na lince. Šla jsem k lednici a vytáhla si sendviče a džus. Sedla si na linku a pročetla si papíry, které vůbec nekončil.

***

Po několika hodinách jsem to všechno přečetla a uložila do paměti. Doufám. Podívala jsem se na hodiny. 17:32. Za chvíli by měla být večeře podle rozvrhu. Skočila jsem z barové židli, když do kuchyně vtrhli dva muži v bílém úboru.

„Slečno, neříkejte mi, že jste snědla ten sendvič." Ozval se jeden z nich. Zněl jako Ital.

„Um...Ano?" Řekla jsem zmateně i překvapeně.

„Oh mon Dieu. Ten sendvič je den starý!!!" Vypískl ten druhy. Že by Francouz?

„Mazejte z kuchyně než nám bude z vás zle!" Popostrčil mě ven z kuchyně a zavřeli za mnou dveře. Divný typci.

Pokrčila jsem rameny a šla do obýváku. Tam jsem našla spícího chlapečka. Spal jako andílek. Hádám, že 5 let. Vzala jsem ho do náruče a odnesla ho do pokoje, kde mi Marissa včera ukázala.

Když chlapec spal v klidu ve svém postýlce, najednou se vedle ozvala hlasitá hudba. Chlapec s trhnutí se zvedl, ale byl tak ospalý, že si zase lehl a usnul. Lehce jsem ho pohladila a zakryla dekou s autíčky. Možná mi to začíná jít. Z myšlení mě probudil ještě víc hlasité hudby. Zvedla jsem se a přišla k jeho dveřmi, odkud řvala hudba. Silně jsem bušila do dveří. „Zacku!!! Ztlum to!!! Tvůj bratr spí! Slyšíš, ztlum to!" Na chvíli jsem ztichla a čekala. Asi pár minut se nic nestalo a hudba hrála dál, rozhodla jsem se, že znovu zaklepu. Když jsem se chystala, hudba ztichla a chodba se ponořila do tichá.

Povzdechla jsem a šla dolu. Tak to bude hodně práce s tím klukem. Kolik, že mu je? Deset? Paní Rossová měla pravdu. Bude s nim asi víc problému, než jsem čekala. Ale... Ale jaké dítě v deseti poslouchá metal?