Strážkyně✔

~1~

Únor - 2020

Probudila jsem se v půl sedmé ráno. V pokoji panovala ještě stále tma. Měsíc již zašel, a tak ani on nepronikl ranní temnotou. Svítat mělo až za více než hodinu.

Jen matně jsem si uvědomovala, jaká noční můra mě v noci vytrhla ze spánku. Hřbitov, letní noc a nová mrtvá dívka; Emily Wikings.

Promnula jsem si unavené oči plné ospalků a spustila nohy na chladnou zem. Otřásla jsem se zimou. Můj mozek se zaměřil jen na nadcházející horkou sprchu a já neměla sebemenší námitky.

Po uklidňující sprše šlo již vše rychle. Oblékla jsem se, učesala, nasnídala se, vzala si školní batoh, rozloučila se s tetou Nico, vzala si od ní svačinu, a již jsem stála na autobusové zastávce zabalena v teplé bundě, obklopena bílým nabobtnalým sněhem. 

Na zastávce nikdo nebyl. Jen pár holubů, kteří namačkaní těsně na sobě seděli na dřevěné lavičce. Byli tu pokaždé. Ať už byl klidný den, obrovská vedra, bouřka, hromobití, nebo nelítostný mráz. Nikdy odtud neodletěli. Byl to jejich domov.

Dost nelíbivý domov, pomyslela jsem si.

Autobus pomalu zastavil a dveře se otevřely dokořán. Obratně jsem překonala dva schůdky a dopadla na jednu z volných kožených sedaček u okna.

Zima byla překrásná. Kouzelná. Často mi brala dech, unášela mě do daleké fantazie a pobízela k dobré náladě.

Na tváři se mi rozlil veselý úsměv. Nebylo to tak dávno, co jsem na úsměv neměla ani pomyšlení. Nazývala jsem to dobou, kdy pro mě skončil svět. A i přesto jsem zjistila, že se i konec světa dá přežít. Ač těžce, přece jen to je možné.

Kdysi mi někdo řekl, že bolest ze ztráty někoho blízkého je ta nejhorší. Nikdy nezmizí, ale dá se překonat. Můžeš se s ní smířit a nakonec na danou osobu s láskou vzpomínat. Jenomže... dá se to vůbec někdy překonat? Ta ztráta? Ta má ztráta?

Autobus pomalu zastavil a já vystoupila na zastávce nacházející se jen kousek od mé nekončící noční můry. V noci mě trápily nevítané sny, přes všední dny zase nevítané prostředí.

Zhluboka jsem se nadechla a klidným krokem došla až ke škole. Byla to ohromná monumentální budova, která nejspíš dříve sloužila jako školka. Prozrazovala to stará vrzavá houpačka umístěna na zadní zahradě spolu s klouzačkou v ještě katastrofálnějším stavu.

„Ario!" rozkřikl se dívčí rozjařený hlas.

Široce jsem se usmála v reakci na své jméno. 

To zběsilé mávání rukou byla Eleanor. Jediná z dívek, která byla ochotna se mnou navázat kontakt poté, co jsem poprvé vstoupila do této školy, jakožto nová studentka. Místní lidé byli dost uzavřená komunita. Ještě si na mě jednoduše nezvykli. A popravdě? Ani jsem si nemyslela, že kdy zvyknou. Nedávali do toho ani špetku snahy. 

„Ahoj, El," pozdravila jsem ji ještě stále s úsměvem na rtech.

„Víš co?" zachichotala se a udělala přede mnou rychlou otočku. 

Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí. „Co?"

Zahihňala se a strhla si z hlavy kapuci od bundy. Její kdysi dlouhé plavé vlasy sahající jí až po pas, byly nově zastřižené na krátko. Sotva ji hladily ramena. Na její tváři zářila radost a nadšení.

„Víš," začala a vyrazila směrem ke školní budově. Přitom se mi zahákla do rámě a nadšeně se při chůzi pohupovala. „Už dlouho jsem o tom uvažovala. Není to tak hrozný, že ne?" otočila na mě svá kukadla a zamrkala.

„Ty přeci víš, že ti sluší úplně všechno. Je to... Super."

Upřímný úsměv. To jediné jsem El mohla nabídnout a jí, jak ze zdálo, to úplně stačilo.

„Tak fajn. A teď bychom si měly pospíšit," teatrálně si povzdechla a já okamžitě na to uslyšela zvonění upozorňující na začátek dalšího školního dne.

***

Seděli jsme v lavici a já zasněně hleděla ven z okna. Všude bylo bílo. Kdysi tmavě zelené jehličnany pokrývala vrstva zářícího horského sněhu a les se vyobrazoval mnohem příjemněji. Slunce již pomalu vyšlo a já tak na tváři ucítila pomalu rozpíjející se teplo. Po okrajích oken se rozpínaly krajky, jež přes noc vytvořil mráz.

Obloha byla světle modrá, což bylo na zimu v těchto končinách neobvyklé, ale jak se zdálo, nikomu tato příjemná změna nevadila. Ani já si neztěžovala.

„Ari?" drkla do mě nenápadně El zírající přímo před sebe. Hodila jsem po ní nechápavý pohled.

„Slečno Ario," zahučela učitelka stojící u tabule s rukou umazanou od křídy. I rukáv jejího zeleného svetříku se leskl bílou.

Nasucho jsem polkla.

„Pokud tuším správně, jste tu jen pár měsíců, že? Soustřeďte se, prosím, na můj výklad. Nikdo jiný Vám tyto informace nepředá." Zúžila na mě své hadí oči a otočila se zpět k ušmudlané tabuli.

Zraky mých spolužáků padly zpět do sešitů a já raději následovala jejich příkladu.

Neměli mě rádi. Podle nich jsem byla vetřelec. Někdo, kdo neměl právo žít v tomto městě, chodit do této školy, dýchat jejich horský vzduch. Ale El mě chápala. Nikdo jiný netušil, jak moc jsem to tu nenáviděla. I přesto jsem tu však dobrovolně zůstávala. Hrozně moc jsem jim toužila splnit přání a odejít, ale.. Jak bych mohla? Jediný člověk, který mi na světě zbyl, byla tetička Nico a já zase zbyla jí. Jako nekončící kolotoč, ve kterém jsem zůstala lapena navždy.

Když zazvonilo na přestávku, krátkovlasá blondýnka se ke mně dychtivě otočila a darebácky se zaculila. „O hodině jsem vymyslela bezvadný plán." Ten její nic neříkající pohled mě děsil. Její minulý bezvadný plán skončil pěkně natlučenými koleny a sedřenými lokty.

„Jen už ne, prosím, žádné dobrodružné výpravy do hor," zaúpěla jsem a automaticky si promnula nedávno sedřený loket.

„Ale prosím tě," mávla nad tím rukou. „Náhodou to byla sranda," ušklíbla se a zastrčila si jeden pramen vlasů za ucho, aby jí zbytečně nezakrýval výhled na mou maličkost.

„Nedivím se, že ti to přišlo zábavné, když se ti nic nestalo," zabručela jsem, zkřížila si bojovně ruce na prsou. Blondýnka nad tím však protočila světlýma očima.

„Ale tentokrát je to ještě mnohem lepší nápad," pokračovala, promnula si ruce a olízla suché rty. „Víš, jak je na kraji města ten starý strašidelný dům?" Zkousla si spodní ret. V duhovkách jí zazářilo.

Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí a čekala až bude pokračovat. 

„Tak si představ, že se tam někdo nastěhoval," odmlčela se a já se neubránila překvapené padnuté bradě.

„Cože?" vyhrkla jsem až příliš dychtivě. El se tomu samozřejmě okamžitě potutelně zasmála.

„Jo a já se rozhodla, že to dnes večer prověříme."

A bylo to venku. Její nový úžasný plán byl na světě.

„To ne, El," zakroutila jsem na protest hlavou. „To není dobrý nápad. Je přímo příšerný!" Rozhodila jsem rukama a pozorovala El dychtivou po dalším dobrodružství. Za to mohly ty její akční filmy.

„Náhodou," ohradila se a upřeně mi hleděla do očí.

„Ne, El. Je to opravdu příšerný nápad." Pořád ze mě nespouštěla své pomněnkové štěněcí oči. „Ne, prostě ne, El."

Našpulila k tomu dolní ret třesoucí se snahou mě přimět k tomu, co chce, a její pohled nepolevoval. Naklonila se ke mně ještě blíž. Ret se jí zatřásl a její krokodýlí slzy se jí v očích leskly až nebezpečně realisticky.

Poraženecky jsem vydechla a svěsila ramena. „Faaajn," odfrkla jsem a ona vítězně zavřískala.

„Super, sraz v sedm večer u sochy! Jsi nejlepší!"