Strážkyně✔

~15~

„El?!" Ozvěna jejího jména se nesla po celém lese a kroky nesoucí se za jejím jménem stále zrychlovaly.

Byla tma, jako snad ještě nikdy předtím a les se tím pádem zdál být strašidelnější než kdykoliv jindy. Vše se jevilo tak rozmazaně. Stromy se ztrácely a znovu objevovaly a já si připadala kompletně ztracená.

„El!!" můj hlas přeskočil, jak se ho zmocňovaly vzlyky. Nevěděla jsem, co dělám v lese, ale něco mi říkalo, že je v nebezpečí. Někde blízko. Hodně blízko. Kladla jsem jednu nohu za druhou a snažila se rozpoznat cestu, která se pomalu rýsovala kus ode mě.

Ozvalo se zavrzání sněhu pod něčími kroky. Rychle jsem se obrátila a snažila se najít původ toho zvuku, ale nikde nikdo nebyl. Mé kompletní zmatení doprovodil fakt, že jsem již nebyla v lese.

Tmavé stromy se proměnily na tmavé náhrobní kameny rozeseté všude okolo cesty, na které jsem stála. Dech se mi zrychlil, jak jsem to místo poznávala. Letní večerní dusno mi naplnilo plíce a já si povšimla bílých šatů s vlečkou, vlající ve větru na mém těle.

Zachvěla jsem se, když se po onom místě roznesl křik. 

„El?" V hrudi mi divoce bušilo svírající se srdce. V hlavě jsem měla jenom ji a pocit, že je v nebezpečí, a tak jsem utíkala.

V dálce byl vidět kostelík s velkými dřevěnými dveřmi, zpoza kterých se křik ozýval. Ještě jsem zrychlila. Cítila jsem kamínky zarývající se mi do bosých chodidel. Bolest jsem však nevnímala. Nebyla v tu chvíli tou hlavní věcí, na kterou jsem myslela.

„Ario," zašeptal ten neznámý hlas. To mě zastavilo. Ztuhla jsem a očima těkala po celém prostranství hřbitova.

„Ario," tentokrát to zaznělo o kousek blíže. Ten hlas byl tak uklidňující a hrůzu nahánějící zároveň.

„Haló?" vypustila jsem potichu z úst.

„Máš ho," zasyčel přímo za mnou. Rychle jsem se otočila. Leknutí bylo tak silné, že jsem rychle couvla, zakopla a spadla na prašnou zem. Do dlaní se mi vrhla ostrá bolest. 

Stál tam jako stín přímo nade mnou. Jeho dlouhý černý plášť sahal až na zem a kápě mu zakrývala celý obličej. Dýchala jsem zprudka. Bylo to všechno tak podivné. 

„Dej mi ho!" rozkázal napřímo hrubým hlasem a natáhl ke mně svou dlaň.

„A-ale co?" zakoktala jsem. 

Naklonil trochu hlavu na stranu a svými prsty směřoval na mou hruď. Rychle jsem sklopila hlavu a spatřila mírně rudě zářící kamínek. 

„Já-já nemohu," zakoktala jsem znovu a snažila se od muže zahaleném v černé dostat co nejdál. On však svou rukou rychle chňapl po kamínku, snažíc se mi ho sebrat. Ale jeho zkouška vzít si ho byla jen pouhou snahou. Kamínek se rozzářil tak, že jsem jeho záři viděla i přes jeho semknutou pěst.

Řev Muže v kápi se rozezněl po celém hřbitově. Listí se zvedlo ze země a vítr prudce prolétl korunami stromů. Muž nakonec kamínek pustil a rychle s rukou ucukl. O nos se mi otřel pach spáleného masa. Musel mít ruku nejspíše hodně popálenou. 

„Uděláme to jinak." Jeho druhou rukou mě zvedl ze země a přirazil k blízkému stromu tak lehce, jako bych byla jen pouhá loutka. „Ten kámen mi vydáš dobrovolně, nebo..." Jako kdybych viděla pod černou kápí jeho smějící se rty. „Tvá drahá kamarádka zemře."

Srdce se mi zastavilo a já kompletně oněměla. „E-El," zašeptala jsem nakonec a pohledem vyhledala kostelík, ze kterého ještě pře chvílí vycházel křik. „Kde je?!" zacloumala jsem sebou a snažila se z jeho sevření vymanit.