Strážkyně✔

~37~

Tmavé stvoření vzpínající se do výše, které se jen z mála podobalo člověku, stálo jen pár metrů přede mnou. Postava kreatury byla pohublá. Ruce měla delší než je u člověka normální a na konci nich se nacházely ostré černé drápy ohýbajících se do oblouků. Jeho obličej byl nepřirozeně protáhlý a vyhublý. Oči mu žhnuly pekelně rudou barvou. Pleť měl temně černou s jemnými chlupy, jako nejtemnější noc a na vrchu hlavy se mu stáčely dva výčnělky připomínající rohy.

Zatajila jsem dech, když se jeho pomyslné rty odhalily řadu překvapivě bílých tesáků. Byl stvůrou, kterou říkal, že je. Mé smysly bláznily. Nevěděly, co mají udělat dříve. A tak jsem jen třesoucí se seděla v ledovém sněhu a s vytřeštěnýma očima sledovala monstrum přibližující se směrem ke mně.

Ty rudé oči, jako by v nich hořely donekonečna veškeré mé noční můry. Jako by ony samy byly schránkou všeho zlého, co se ukrývalo hluboko skrytu uvnitř mě samé. Byl mým osobním strachem. Byl ztvárněním všeho, čeho jsem se kdy bála, ale i přesto... Neděsila jsem se tolik, kolik bych měla.

V tu chvíli jsem chtěla pocítit závan magie, který chladivě prostupoval mými žilami směrem k dlaním. Chtěla jsem vnímat ten pocit, kdy Granir žhnul na mé hrudi upomínajíc, že jsem chráněná. Ale nic z toho nepřišlo. Opustilo mě všechno. Dokonce i má vlastní duše.

Ledový vítr zavál, a přes nádherně zářící měsíc přehodil mohutný mrak. Nastala mnohem větší a hustší tma, nežli vládla krajině předtím. Sníh se zdál být tmavší a stromy hrobově mlčely. Věděly, že je tu něco zlého. I ony se bály.

Temná vyzáblá postava se pomalu přemístila téměř až ke mně. Plížila se pomalu, ale přesto velmi odhodlaně a sebejistě. Nebála se. Neměla čeho. Nemohla ji ohrozit malá holka se slzami v očích.

Byl blízko. Blíž, než bych chtěla. Jeho obličej se přiblížil k tomu mému. Vrčel? Tomu se tak ani říct nedalo. Spíš jako by se snažil promluvit hlasem podsvětí - toho, kde skučí vítr místo hlasů a naříkání znamená mír.

Nedokázala jsem ustát pohled rudých očí. Ta tíha pohledu se nedala snést. Avšak i přes to mi byla ta temnota známá. A když jsem měla oči zavřené, skoro jako bych cítila jeho. Jako by to byl stále on. Bledý, chladný ale přesto s city a andělskou tváří.

„Říkal jsi mi," začala jsem tiše. Stále se mi mírně třásl hlas. Cítila jsem puch cizího těla, ale také temnotu známého. „Říkal jsi, že jsem tě donutila něco cítit. Pamatuješ?" Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Byl to ale křečovitý úsměv. Jeho těžký dech mi ovál obličej. „Našla jsem tvé místo. To s úchvatným výhledem na zasněžené hory a smíšené lesy. Byl jsi tam šťasten." Otevřela jsem pomalu oči a čelila znovu jeho spalujícímu pohledu.

Tolik jsem se třásla, že jsem si to ani neuvědomovala. Mráz pronikal skrze oblečení a ochlazoval mé tělo. Jako by ze mě byl jen kus ledu.

„Jsi tam uvnitř pořád ty, Drasei."Nasucho jsem polkla a s o trochu klidnějším hlasem jsem pokračovala. Jeho oči byly sice v plamenech, ale stále tam někde pod nimi byl led, který jsem tak dobře znala. Ledový, chladný ale přesto mně známý.

„Chci tě zpátky, Drasei." Pomalu jsem zvedla chvějící se ruku a dotkla se promrzlými prsty tmavé tváře, která se zblízka jevila jako popraskaná suchem. Netvoří část Drase na chvíli přivřela oči. Svýma dlouhýma rukama se opíral o zmrzlou zem. Poté však náhle ucukl, znovu rychle otevřel oči a prudce zatřásl hlavou. Přitom zavrčel a scvakl čelisti.

Já však viděla tu malou vteřinu, kdy jeho oči byly znovu modré, chladné a nelítostně nekompromisní. Byl tam. Zápasil. S nadějí jsem vydechla. Rychle jsem se zvedla na nohy a blížila se se zřetelem směrem k němu.