Strážkyně✔

~25~

„Chci začít trénovat," prohlásila jsem před ním zcela odhodlaně.

Seděl u klavíru a jemně prsty přejížděl po klávesách, které pod jeho dotekem vydávaly příjemné tóny. Když jsem toto na něj vyhrkla, zakroutil záporně hlavou.

„Ani nevíš, jak svou moc používat," odvětil nezaujatě a dál hrál tóny pro mě neznámé písně.

„Předevčírem jsem ji použila, je to tak?" začala jsem od znova.

„Problém byl v tom, Ario, že jsi ji neovládala ty, ale ona tebe. V tom je velký rozdíl. A pokud se s ní zcela nespojíš, udělá to znovu," vysvětloval mi, ale přesto nepřestával hrát. Vybavovala jsem si ten nepříjemný pocit, který mi propůjčovala beznaděj. Nemohla jsem už dál sedět a nic nedělat. S tím musel být konec.

„Fajn. Nemusíš u toho být. Půjdu sama," sarkasticky jsem se na něj usmála a vyšla směrem ke dveřím, které podle mě vedly na chodbu. Byla jsem již oblečená, bundu jsem držela v ruce, stejně tak jako boty. Vše mi nechal sušit u topení v koupelně, takže nebyl problém své věci najít.

Došla jsem až ke dveřím a stiskla kliku. Jednou. Podruhé. Ztuhla jsem a zatnula čelist. „Ty jsi zamkl dveře, abych nemohla odejít, že?" zeptala jsem se frustrovaně skrze zuby. „Nejsem tvůj vězeň, Drasei," zamumlala jsem a zalomcovala dveřmi.

„Chrání je magie, ne zámek. Chceš trénovat? Tak alespoň zde," řekl a poté ještě klidně dodal: „V relativním bezpečí."

Zamyšleně jsem hleděla na zámek a poté k němu zvedla ruku. Zavřela jsem oči a vydechla si. „Tak jo, Ario. To zvládneš, je to jen blbý kouzlo, ne?" mumlala jsem si pro sebe a hudba z klavíru v pozadí neustávala. V tu chvíli jsem si vzpomněla na rady, které mi dávala Eithnes. Uvolnit se, vypustit veškeré pocity a soustředit se jen na svou magii. A tak jsem i učinila. Celé mé tělo se uvolnilo a já vypustila vše, co mě v tu chvíli trápilo.

Cítila jsem, jak se příjemné teplo rozlévá mým tělem až do natažené ruky a já se dál soustředila na to, co bylo mým cílem. Otevřít ty zpropadený dveře. Udělala jsem nečekaně, snad intuitivně, krok v před a poté oči otevřela.

S úlekem jsem couvla a vrazila do dveří, nacházející se za mnou. Stála jsem na prostorné chodbě, kterou lemovalo několik světel zabudovaných do zdi. Podlahu pokrýval koberec, který na chodbě musel být již nejméně po předchozích majitelích, což nasvědčovaly vybledlé, ochozené stopy.

„Drasei?" zavolala jsem rozechvěle. Celá dezorientovaná jsem se otočila ke dveřím, které jsem měla otevřít, ale byly stále zavřené a já za nimi. „Drasei!" zavolala jsem tentokrát hlasitěji a snažila se dveře otevřít jen s pomocí kliky. „Zatraceně!" ulevila jsem si a do dveří kopla. Následně se sami od sebe otevřely a Drase opírající se o klavír zaujatě pokynul hlavou.

„Asi jsem je neotevřela tím kopnutím, že?" zamrkala jsem zmateně a vešla zpět do místnosti. „Jen pro představu," začala jsem. „Co se to před chvílí stalo?" Propalovala jsem ho pohledem a ještě jednou se otočila na dveře, které se najednou samy od sebe znovu zavřely. „Tak jsi je otevřel ty. Dobrý vědět," podotkla jsem a vlasy si vrátila zpět na pravé rameno tak, aby zakrývaly černé žilky na mém krku.

Jen stál a jako by na něco čekal. Stále mě svýma ledovýma očima sjížděl pohledem a opírající se zády o klavír vypadal více než nonšalantně. 

„To jsem těmi dveřmi prošla, nebo...?" Nechala jsem otázku chvilku viset ve vzduchu, než jsem pokračovala. „Měla jsem zavřený oči, Drasei. Tak co se stalo? Řekni, prosím."

Na to neodpověděl. Místo toho na mě chvíli zadumaně hleděl. Až po pár dalších úmorných minutách ticha konečně odpověděl: „Měl bych tě vzít za Eithnes,"prohlásil.

„Spíš za tetičkou, jelikož mě už asi teď hledá Elin táta s celou stanicí, takže..." Rukou jsem krátce ukázala na dveře a vyšla směrem k nim. Pro mé překvapení byly znovu zamčené. „To mě tu chceš vážně držet?" obořila jsem se na něj a zkřížila ruce na prsou.

„Tvá teta ví, že jsi se mnou. Ve škole jsme oba dva omluvení z důvodu nemoci. Vše je zařízeno tak, aby se nikdo nezajímal," vysvětlil a prsty si pročísl své havraní vlasy.

„A tobě tetička věřila? Nezajímala se, co mi je?" Nadzvedla jsem obočí a čekala na jeho odpověď.

„Řekněme, že jsem jí pověděl pravdu. Byla jednou z vás, vše velmi rychle pochopila, i když do mě zprvu moc důvěry nevkládala. Taky mi asi pětkrát přikázala se od tebe držet co nejdál," uchechtl se nad tou vzpomínkou.

„Jako bych se o sebe neuměla postarat sama," zakoulela jsem očima. „Jedeme tedy za Eithnes, nebo budeme ještě tady? Jelikož mám trochu hlad, takže něco k jídlu by bodlo." Nevinně jsem se na něj usmála a při pomyšlení na jídlo mi trochu zakručelo v břiše. V ústech se mi samy od sebe začaly tvořit sliny. Polkla jsem je.

„Promiň, úplně jsem zapomněl, že potřebuješ jíst." Vstal a dveře se před ním sami otevřely. Vyšel na chodbu a když jsem ho následovala, stanula jsem před zabouchnutými dveřmi. 

„To jako vážně, Drasei?!" vykřikla jsem na něj přes dveře. „Tohle se taky naučím a uvidíš," zašeptala jsem a otočila se směrem do místnosti. Byla tam spousta knih, ale jedna věc mě upoutala o něco víc.

Akustická kytara umístěná na stojanu v jednom z rohů místnosti mi ihned připomněla hodiny a hodiny hraní. Ale to už bylo dávno. Ta etapa skončila v ten moment, když začala nová v Norwenu. Až moc mi připomínala domov, rodinu. Ale i přes to všechno jsem pomalu přešla přes místnost a ocitla se přímo naproti ní. Chvíli jsem jen stála a pozorovala její lesklý dřevěný povrch, než jsem se jí dotkla a následně vzala do rukou.

Nostalgie se dostavila hned po tom, co jsem si sedla na zem a prsty přejela po strunách. Rychle jsem ji naladila a vybrnkala si na začátek pár akordů. Poté již nebylo těžké si vzpomenout na ostatní věci a písně, které jsem se na ni naučila.

Hrála jsem skoro zapomenuté melodie a vychutnávala si příjemné zvuky kytary. Zněla úžasně. Jistě musela stát stovky, možná i tisíce dolarů. Chvíli mi to přišlo neslušné, vůbec se dotýkat cizí kytary, natož takhle drahé, ale když jsem byla vězněm, tento hřích stál alespoň za to.

Prsty jsem dál jezdila po strunách a pražcích kytary a nechávala se unášet tóny, které pro mě byly kdysi tak důležité a vzácné. Vzdala jsem se jich jen proto, abych nemusela myslet na minulost. Bohužel i přes to mě všude možně doprovázela i bez zvuků tohoto nástroje. Vzdala jsem se kdysi něčeho, co mi tolik vnášelo světlo do duše.

„Má krásný zvuk, že ano?" Jeho hlas přerušil jakékoliv další doteky mých prstů po strunách a já pozvedla hlavu k jeho hlasu. Stál u dveří s tácem plným jídla a se zaujatým výrazem mě pozoroval.

„Jak dlouho jsi tam stál?" zeptala jsem se a kytaru dala roztěkaně zpět na své místo. Poté jsem vstala a přešla blíž k němu.

„Asi deset minut." Pokrčil rameny a s tácem přešel ke stolečku nacházejícímu se u knihovny. Tam ladně položil tác s jídlem a horkým čajem. „Nevěděl jsem co jíš, tak jsem toho koupil od každého něco. Čaj je ten, který jsi si prohlížela, když jsem se potkali v obchodě."

Pohledem jsem prohledávala tác s jídlem a koukala se, co vše přinesl. „Ty jsi jel pro jídlo až do obchodu? Mě by stačil třeba chleba s máslem. Cokoliv." Podívala jsem se na něj a spatřila jiskřičky v jeho očích. Vypadal šťastně, i když to bylo všechno až pod jeho chladnou, nepřirozeně krásnou tváří.

„V klidu se najez. Osprchuji se a potom pojedeme za Eithnes," sdělil mi a vydal se směrem do koupelny. Pozorovala jsem jeho široká ramena, když kráčel směrem do koupelny.

„Ty jíst nebudeš?" zeptala jsem se nejistě a usedla jsem do křesla vedle stolku s jídlem.

„Já jíst nepotřebuji," odpověděl a zavřel za sebou dveře.

„Nepotřebuje jíst?" Zachmuřila jsem se a sykla bolestí. Rychle jsem znovu vstala a přiběhla až k malému zrcadlu umístěném u dveří. S roztřesenou rukou jsem odhrnula vlasy a pohlédla na svůj krk.

Černé žilky se o něco víc rozrostly. Zapálily mě, projela skrz ně červená záře, hekla jsem a následně úplně zmizely. Zalapala jsem po vzduchu.

Co se to právě stalo? Zatracená to magie. Alespoň že ta ohavnost byla pryč z mého krku.