Strážkyně✔

~18~

Seděli jsme v kavárně u velkých francouzských oken a já se servírkou probírala veškeré čaje, které měli na výběr. Vypadala dosti překvapeně a nervózně, když jsem zmínila šípkový čas s jahodami. Nejspíš si myslela, že jsem padlá na hlavu.

„Ten tu taktéž nemáme," omluvila se a nervózně drtila propisku v ruce. Na rtech měla křečovitý úsměv.

Mohlo ji být něco okolo devatenácti, nejspíše v kavárně byla jen jako brigádnice. Její dlouhé hnědé vlasy měla spletené do krásného copu. Jen dva krátké pramínky vlasů jí padaly do obličeje. Zeminově hnědýma očima těkala ze mě na svůj bloček a z bločku sem tam zabloudila k Draseovi.

„Tak tedy třeba bylinou směs?" zeptala jsem se a probodávala ji nedočkavým pohledem.

„Tu nám zrovna včera dodali!" vyhrkla spokojeně a zapsala si první věc do svého bločku. „Něco k tomu?" usmívala se dál, spokojená, že jsem si konečně něco vybrala.

„Zatím ne, děkuji," úsměv jsem ji oplatila a očima vyhledala pohled Drase.

Vypadal opravdu klidně a bezstarostně. Jako by se zcela uvolnil. Nešel už z něj takový mráz, jako když jsem ho poprvé potkala. Jako by... na chvilku roztál. Zajímalo mě, na jak dlouho tato obleva přetrvá.

„Jedno cappuccino, prosím," objednal si a hnědovláska kývla, že rozumí. Poté odešla a my dva zůstali sami.

„A teď můžeme začít." Pootočila jsem se jeho směrem a čekala natěšeně, až začne konečně povídat.

„Nejdřív mi musíš říct ty, co již víš. Jinak bych ti mohl říkat, co nepotřebuješ vědět." Propaloval mě svým uhrančivým pohledem plným roztávajících ledovců. Byl elegantně opřený o opěradlo gauče, na kterém jsme seděli. 

Celá kavárna byla zařízena velmi příjemně spíše do industriálního stylu. Laděna byla spíše v barvách dřeva a tmavě zelené, s vididělnými prvky stavby, jako byly trubky a sem tam po stropu kabely.

Přikývla jsem a řekla mu vše od prvních snů, až do nalezení symbolů a ztráty El. Mezitím servírka přinesla čaj a kávu, a tak jsem spokojeně při vyprávění popíjela bylinkový čaj s medem a citrónem. Ze začátku jsem si hned opařila jazyk a při vyprávění nepříjemně pálil.

„Já vím, že to celé zní šíleně. Ale potom co jsem viděla a..." odmlčela jsem se, abych to dokázala přesně popsat, co mám namysli. „Vlastně hlavně cítila. Bylo to, jako kdyby se okolo mě náhle vytratil veškerý kyslík a ta podivná energie okolo tebe. Jako by to bylo něco temného. Proto věřím, že to pochopíš, protože nejspíš žiješ ve stejně podivném a bláznivém světě, jako teď já," dokončila jsem své vyčerpávající vyprávění. Stáhla jsem obočí blíž k sobě.

Seděl a pozoroval mě světle modrýma očima. Tmavé obočí se mu též trochu stáhlo. „Na to, že jsi teď jedna z nich, tak toho opravdu moc nevíš," řekl konečně svou první větu po mém půl hodinovém převyprávění.

„Tak mi řekni víc," vybídla jsem ho napjatě. Pozorovala jsem ho a snažila se vypadat co nejvíce diskrétně.

„Před mnoha staletími," začal a jeho nyní usměvavé oči začaly mírně tmavnout, „myslím, že to bylo kolem roku třináct set padesát, kdy se sešlo sedm mocných bytostí. Byly to černomágové - jak se jim v této době říká - a jejich jedinou vizí do budoucna bylo vytvořit bránu do podsvětí - Feramu. Tím by jejich síla mnohonásobně vzrostla a oni tak mohli vládnout jak zemi lidí, tak i podsvětí," vyprávěl a já zaujatě poslouchala. Měl velmi příjemný, hluboký hlas, mohl by jím klidně i uspávat. „Jenže veškerá černá magie si něco žádá a jinak tomu nebylo ani v jejich případě. Potřebovali mnoho obětí. A veškeré oběti měly být mladé dívky." Na chvíli se odmlčel a pozoroval můj zaujatý výraz. Unešeně s mírným znepokojením jsem ho poslouchala. Byl tak elegantní a nebezpečný zároveň. „Museli najít i místo k obřadu. Místo zaslíbené Bohu, avšak pošpiněné smrtí a zradou."

„Kostel," zašeptala jsem. Polorozpadlý s velkými dvoukřídlími dřevěnými dveřmi.

Na můj komentář přikývl a poté pokradmu pokračoval. „Ten kostel již dlouhou dobu Bohu nesloužil. Pár let předtím, než se v něm černomágové usídlili, se v kostele odehrál masakr. Přímo v neděli, při modlitbách, do kostela vtrhli lupiči. Všechny živé v místnosti pobili a svaté věci ukradli. Od té doby byl kostel prosáklý krví. A to bylo to, co se jim hodilo.

Z kostela si vytvořili svou svatyni a začali se připravovat. Z celého kraje se začaly ztrácet dívky přibližně od patnácti do devatenácti let. Asi si umíš představit ten rozruch, když si vesnice začaly předávat zprávy o zmizení mnoha dcer. V jedné z těch vesnic žila dívka jménem Agnes. Měla hnědé vlasy i oči, stejně jako ty. Když se začaly ztrácet dívky, měla pochybnosti. Nevěděla, co se děje, ale cítila zlo. Mocné zlo, které doléhalo na všechny ve vesnici.

Vznikaly hádky, rvačky a krádeže mnohem častěji, než tomu bylo za posledních pár let. Takto to pokračovalo dalších pár týdnů, než do vesnice připutoval muž. Byl chudě oblečen, v ruce dřímal dlouhou hůl. Nijak si ho nikdo nevšímal. Nakonec našel to, co ve vesnici hledal. Svou dceru.

Byla to ta dívka, Agnes. Před mnoha lety měl s její matkou poměr a tak přišla na svět. Byla posledním člověkem v prastarém rodu čarodějů. Byla poslední, která mohla převzít vědění svého otce, aby nebylo zapomenuto." Skoro jako by nostalgicky se pousmál a přitom mávl na servírku, aby mu přinesla již druhou kávu.

„Dvě kávy za sebou? Není to... nezdravé?"

Jen se uchechtl a zadíval se skrze obrovská okna ven, na zasněžený chodník a břečku na silnici. Zrovna skrze ni projelo červené auto. Na obloze se rozestoupily ladně mraky a na sníh dopadaly paprsky zimního slunce. Byla to opravdu nádhera. Mezitím brunetka donesla Draseovi další cappuccino a odešla si zase po svém.

„To on jí dal ten náhrdelník s kamínkem, že?" 

Přikývl a lžičkou zamíchal svou další dávku kofeinu.

„Nakonec se dívka za tři týdny naučila svou moc alespoň částečně používat a s pomocí toho přívěšku, který máš pověšený okolo krku," zadíval se na můj svetřík, „dokázala Muže v kápích zastavit. Ona je zastavila a její otec seslal kouzlo, které jim nedovoluje být u sebe. Každý musel jít do jiné části světa, jelikož čím blíž k sobě byli, tím více to pro ně bylo nesnesitelné. Její otec bohužel při kouzlu zemřel. Byl na to již příliš starý. Kouzlo doteď drží jen díky tvému náhrdelníku," dokončil narychlo příběh.

„Jak to, že o tom tolik víš? To vše jen z těchto knih?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Kouzla, čarodějové, černomágové. Jak bych na to všechno mohla tak rychle přistoupit? Jak na to přistoupil on?

„Z knih, od různých lidí..." Napil se své kávy a poté ji položil zpět na dřevěný stolek.

„Takže, pokud je toto všechno pravda a ty si nevymýšlíš..." zamyslela jsem se, ,„Jak to, že tu dívku zabili? Bylo to varování, chápu to. Ale proč ji zabíjet?"

„Je tu ještě mnoho dívek. Když jednu zabijí, nic se nezmění. A pokud ty symboly opravdu znamenaly to, co znamenaly, tak tam její duše bude prozatím uvězněná. Následně si ji mohou, jak bych to jen nazval..." zamračil se. „Vyzvednout? Možná to není to vhodné slovo, ale dá se to tak taky popsat. Navíc, oni ten náhrdelník potřebují. Když se ho vzdáš, mají volný přístup k sobě a již nic je nezastaví," skoro přecedil přes zuby. Chtěla jsem něco podotknout, zareagovat na to, ale to už vstal, popadl kabát a vyrazil směrem k pokladně. Ještě předtím se na krátko otočil.

„Musím jít. Setkáme se večer v sedm před tvým domem. Teple se obleč," řekl a v jeho očích se znovu zaleskla temná bouře. Cítila jsem to. Náhrdelník začal pálit a mé plíce náhle ovládla absence vzduchu.

Až když zaplatil a odešel, tak jsem mohla popadnout dech. 

„Co mu pořád je?" zeptala jsem se sama sebe podrážděně a vyrazila taktéž zaplatit. Servírka na mě u kasy hodila nechápavý pohled.

„Ten kluk před tebou to už celé zaplatil a nechal mi tu slušné dýško. A to je tvůj přítel, nebo...?" zeptala se a sem tam se koukla směrem ke dveřím, kterými ještě před chvílí procházel Brian Drase.

„Ne, on ne. Jsme jenom... Známí," usmála jsem se, oblékla si na sebe kabát a vyrazila z kavárny směrem domů. „Známí. Jsme jenom známí," vydechla jsem do chladného dne při cestě na autobus.