Strážkyně✔

~9~

Začínalo se stmívat. Obloha ztmavla, ptáci se čepýřili, až jejich pár pírek slétávalo na zmrzlý sníh. Krajina se nořila do tmavých odstínů noci. 

Když jsem dorazila domů, pozdravila jsem tetičku a padla ve svém pokoji do měkké postele.

Listovala jsem nově objevenou knihou a hledala příběh, který se přímo vztahoval k přívěšku, který visel na mém krku. Byla to velká bichle, jelikož ke každé pověsti bylo napsáno mnoho informací a poznatků. 

Po okrajích každé stránky, byly tužkou nakresleny všemožné symboly a hesla, která mi zatím nedávala žádný smysl. Kniha musela být velmi stará, jelikož některá písmenka již pomalu vybledla do nepoznání a několik stránek vložených do knihy bylo psáno i ručně krasopisem, který se v dnešní době již nepoužívá.

Na dvousté stránce byl konečně příběh, který jsem hledala - Muži v kápích. Ilustrace, která byla k příběhu přidělena působila strašidelným dojmem, přímo hrůzostrašným. Na nažloutlém papíře se vyobrazovaly temné postavy zahalené v černých pláštích obepínajících je až na zem. Postavy stály v kruhu, každá se svěšenou hlavou hledící na zem pod nimi.

Lehce jsem přejela prstem po hrubém náčrtu tajuplných postav a mírně se zamračila. Byl to nejspíše jen smyšlený příběh, ale i přesto jsem nad ním nedokázala přestat přemýšlet; o tom, co mi řekla tetička; o náhrdelníku, který mi visel na krku. Něco na tom všem bylo. Ač to působilo sebevíc nereálně, musela jsem číst dál.

Příběh byl velmi podobný tomu, co mi tetička vyprávěla až na to to, že byl obsáhlejší a vše více popisoval. Začátek byl téměř shodný, stejně tak jako příchod starého muže. Ale s dívkou to bylo jinak. V příběhu psaným v knize se dívka vyobrazuje jako vnučka přicestovalého, za kterou přišel, aby jí předal dědictví. Žádné zlato po vesničanech nechtěl. Ale něco úplně jiného. Požadoval čas. Čas pro svou vnučku, aby mohla pochopit moc přívěšku, který ji přinesl. Měla je všechny spasit, až nadejde ten správný čas.

Vesničané čekali, týdny běžely a další dcery rychle beze stopy mizely. Nakonec dívku i přes její odpor donutili vydat se do lesa samotnou, beze zbraně. Jen s jejím náhrdelníkem, který jí byl svěřen. Dívka do lesa vešla a již nikdy se nevrátila. Jedna věc po ní však zůstala. A to byl klid. Muži v kápích se rozplynuli jako pára nad hrncem, a ačkoliv se ztracené dívky již nikdy nenašly, další nemizely.

Lidé z kraje si domýšleli, co se s dívkou, kterou poslali do lesa, stalo. Někdo říkal, že je zastavila svou nezničitelnou mocí, kterou ji propůjčil přívěšek, další zase, že za jejich bezpečí položila svůj vlastní život. Ale jen jedno bylo jisté a to, že zachránila nespočet dalších životů.

Zaklapla jsem knihu a unaveně si povzdechla. V knize nebylo nic, co bych buďto nevěděla, nebo si nedokázala domyslet a můj nynější problém, který jsem musela vyřešit, bylo naučit se na test, který se psal další den ve škole.

Vzala jsem si učebnici a otevřela ji na stránce, která nám byla v hodině dějepisu zadána. Pročítala jsem si všechny data pořád dokola, stejně tak i jména a snažila se je zapamatovat. Vše působilo tak nereálně. Ta čísla, data. V podstatě jsme se měli učit o něčem, co ani nedává smysl. Učit se o jménech, která stejně jednou budou zapomenuta.

„Bože..." Zaklapla jsem učebnici a prokrastinačně si lehla, pozorujíc nezáživný strop, plný skvrn od dříve prosakující vody. Jediné, co se mi na něm líbilo, byly malé hvězdičky, které jsem si na něj při příjezdu nalepila. Připomínaly mi můj ztracený domov. Domov, který již nejspíš nikdy neuvidím a budu na něj vzpomínat jen ve zkreslených vzpomínkách. Jak pošetilé je vůbec doufat, že na něj nezapomenu. Na stěny v mém starém pokoji natřené na temně modrou, jakou má jen ten nejhlubší oceán.