Strážkyně✔

~40~

„Přežije," vydechl ztěžka pan Danton poté co vkročil do výslechové místnosti. Seděla jsem u stolu, stále zabalena v téže dece, kterou mi dali po příjezdu na hřbitov.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho strhané tváře. Na tvářích měl strniště, pod očima se mu táhly temné kruhy a bělmo očí měl vyčerpáním zrudlé. Usedl naproti mně na dřevěnou židli a sundal si svou služební čepici. Jeho teplá bunda byla rozepnutá a kravata povolená.

„Neměl byste být u El?" zeptala jsem se a přitom se opřela do nepohodlné židle.

Prošedivělý muž se smutně pousmál. „Teď je pod léky, takže spí. A podle mého jí pomůžu víc, když najdu toho, kdo jí to udělal. A proto jsem taky tady, Ario." Dal své spojené ruce před sebe na stůl a prosebným pohledem na mě upřel svůj pohled. „Cos dělala uprostřed noci na hřbitově? Neměla bys jako správný marod ležet zachumlaná v posteli a léčit se?"

Třásly se mi mírně ruce, jak jsem s nimi vší silou drtila ze stran sedadlo židle. Skoro bych až přísahala, jak dřevo zapraskalo. „Zdál se mi sen. O El. Jak je v tom kostele," zalhala jsem. Ale i přesto to znělo sebejistě, pravdivě.

„Sen?" Nadzvedl jedno obočí a o trochu více se předklonil. „A jen kvůli tomu ses vypravila sama na hřbitov? Uprostřed noci, v době, kdy někde kolem lítá nejspíše sériový vrah?"

„Musela jsem se jít přesvědčit. Šlo o El. Byla dlouho pryč."

„Všem chyběla. Ale byl to jen sen, Ario."

„Díky, kterému jsem ji ale našla," zavrčela jsem na něj. Poté jsem omluvně sklopila pohled.

Oba dva jsme byli z jejího nálezu vynervovaní. Nedávalo to smysl, to jsem musela uznat, ale v tom veškerém stresu jsem neměla ponětí, co bych mu na to měla říct.  

Chvíli bylo ticho. Možná že hledal správnou otázku, kterou by mi měl položit.

„To cos říkala v autě cestou sem. Koho jsi tím myslela? O kom jsi to mluvila?"

Ztuhla jsem. Chtěla jsem mu to říct. Všechno. Aby i on viděl ten pošahaný svět, ve kterém jsem se právě nacházela. Ale nemohla jsem. Kéž by ano. Kéž bych neodolala tomu pokušení mu to říct. A kéž by mi poté uvěřil.

„Někdo jí to musel udělat," odpověděla jsem klidně.

„A ty víš kdo, Ario?"

„Jak bych mohla." Založila jsem si ruce na hrudi a se zatnutou čelistí pana Dantona klidně sledovala. Chtěla jsem být chladná. Tolik jsem toužila být v tu chvíli jako Drase. Nemít city, být jako ledovec uprostřed ničeho.

„Jsi celá špinavá, mokrá od sněhu, roztržený džíny..." Sjížděl mě znepokojeně pohledem. „Jak se ti to stalo?"

„Spadla jsem," odvětila jsem a přitom se snažila předpovědět, kam tímto rozhovorem směřuje.

„Opravdu? Tohle spíše vypadá jako bys vyšla z bojových jam. Kdo ti to udělal?"

„Spadla jsem hodně krát. Však víte, jak jsou silnice v tomto ročním období namrzlé."

Zoufale si povzdechl a dlaněmi si protřel obličej plný vrásek. Jeho dříve úhledně upravované hnědé vlasy, nyní čouhaly do všech stran. Vydal ze sebe zoufalý zvuk.

„Tímto způsobem se nikam nedostaneme. Chápu, že jsi z toho všeho nejspíš rozrušená. Každý na to reaguje jinak. Ale u tebe to vypadá, jakoby ti to bylo úplně jedno." Probodl mě pohledem stejně tak, jako mě právě v tu chvíli bodlo u srdce.