Strážkyně✔

~27~

„Máš bojovat proti Mužům v kápích," konstatovala. „A to znamená, že na osmdesát procent zemřeš," zazubila se proradně a zvedla jednu ruku nad sebe směrem ke zasněženým korunám stromů.

„Tak to je dobrý vědět, ale-" Než jsem stačila dokončit větu, rukou rychle ukázala směrem na mě a já instinktivně dala v obraně ruce před sebe. Se zavřenýma očima jsem pocítila mírný tlak na dlaních, ale nic víc. Opatrně jsem otevřela oči a zahlédla zarudlou stěnu před svým tělem.

„Slušný začátek," zachechtala se zlověstně.

„Já myslela, že jdeme cvičit, a ne že mě chceš zabít!" zakřičela jsem na ni a svěsila ruce podél těla, což stěnu přede mnou zrušilo.

„To kouzlo by tě nezabilo," odmlčela se, „jen by tě trochu omráčilo." 

Rozhodila jsem rukama a naštvaně do Eithnes bodla pohled. Stály jsme v lese, kus od domu Eithnes, kde na nás nebylo vidět a mohly jsme tak v klidu trénovat.

„Muže v kápích jsem sice nezažila, ale zato jsem o nich hodně slyšela. A pokud budeš takhle fňukat i nadále, tak se pravděpodobnost tvé smrti zvyšuje z osmdesáti procent na devadesát pět. Takže buďto bojuj, nebo zemři," dokončila větu a v jejích rukou se začalo tvořit cosi tmavého v podobě kouře, který postupně nabýval na tvaru.

„Vždyť jsi mi ani neřekla, co mám dělat!" stěžovala jsem si, ale to již proti mě letělo cosi, připomínající černý míč obalený kouřem. „Co to-" vyhrkla jsem a vrhla se v poslední chvíli k zemi.

„Opětuj útok!" křičela Eithnes, která stála ode mě něco okolo dvaceti metrů. Popravdě vypadala vcelku legračně ve svém dlouhém kabátu a podivných vysokých botách, které jí sahaly pomalu až ke kolenům.

„Opětuj útok," mumlala jsem si sama pro sebe pod vousy a rychle se drápala na nohy. „Jenže jak? To nemůže být zas tak těžký, ne?" mumlala jsem dál a snažila se soustředit, mezitím co jsem dávala ruce k sobě a zavřela oči.

„Eleanor by byla tvým výkonem opravdu zklamána. Hlavně až kvůli tobě obě dvě zemřete," zachichotala se žena se šedivými vlasy. Zněla opravdu bláznivě a to mě dopálilo.

„Jmenuje se El!" zakřičela jsem a veškerou zlost z toho, že jsem ji ještě doteď nedokázala zachránit, jsem nahromadila v něco prosakující skrze mě a poté to vypustila z rukou proti Eithnes v podobě podivně rudě zářící hmotě. Byla to jako rudá mlha, která ji narazila do hrudníku a následně poslala na zasněženou zem Sníh odletěl do stran. Čarodějka hekla.

Na chvíli ji to vyvedlo z rovnováhy, než se znovu postavila a s kabátem od sněhu se křivě pousmála. „No vidíš, že to jde." Její podivný úsměv ve mě vyvolával zvláštní pocit. Bylo to, jako když jsem u Drase nemohla dýchat. Jen u ní to bylo mnohokrát slabší.

„Co je Drase zač?" začala jsem znovu. „Je něco jako ty? Čaroděj, černomág..." udávala jsem příklady a ruce nechávala zatnuté v pěst.

„Kdepak, má milá," rozhodila rukama. „Je něco mnohem mnohem horšího." Překvapeně jsem nadzvedla obočí.

„Co horšího? Působí..." odmlčela jsem se a hledala ta pravá slova.

„Chladně, že?" dokončila za mě Eithnes větu. Přimhouřila jsem oči a chvíli si jí prohlížela.

„Taky to cítíš...? Ten chlad," skoro jsem až zašeptala. Bylo divu, že to slyšela.

„Máš v sobě magii. Cítíš a vidíš jeho pravou tvář. Lidé takové štěstí však nemají," povzdechla si a smetla sníh z části svého kabátu. „Vidí ho jen v tom dobrém světle. Spíše v nejlepším," dodala s pokřiveným úsměvem.