Strážkyně✔

~13~

Vrátila jsem se domů, až když se stmívalo. Tetička stála ve dveřích, zabalená ve své bundě a čekala na můj příjezd. Od kraje lesa až k domu mě odvezl jeden z policistů, jelikož pan Danton musel nakonec zůstat na místě činu.

Tetička ihned vyšilovala a vyptávala se policisty na všemožné podrobnosti, které samozřejmě neznal. Její normálně klidná osobnost se změnila na vyšilující saň. Policista skoro ani nemohl mluvit, jak na něj sypala všemožné otázky.

Nakonec jsem skončila zabalená v dekách u krbu, zatímco tetička vařila teplou večeři a připravovala horký bylinkový čaj. Jak jsem hleděla do těch horkých svíjejících se plamenů, jako bych v nich vše znovu viděla - tělo připevněné ke stromu, zmrzlou krev dole ve sněhu a symboly nedávající mi smysl.

Musí to něco znamenat. Ta vize, nebo jak bych měla té vidině říkat, byla tak reálná. Jako bych se na tom místě objevila a zase zmizela. Táhlo mě to tam a ani nevím, kudy jsem se tam dostala. Jediná stopa pro policii byly mé stopy ve sněhu, které je ke mně dovedly. A poté Brian Drase, který se tam zčista jasna objevil a dokázal mě doslova omámit. A také ten přívěšek, který na mém náhrdelníku svítil, přímo i žhnul. Nic od té chvíle, co se objevila ta vize, nedávalo smysl. Jako bych se točila v začarovaném kruhu a nedokázala se z něj dostat.

„Mám ti jídlo donést ke krbu? Nebo se najíš u stolu?" ozval se ustaraný hlas mojí tetičky z kuchyně. Až ten mě vytrhl ze spleti myšlenek a ohavných vzpomínek.

Otočila jsem hlavu ke dveřím, ve kterých se objevila šedovlasá stařenka. Přešla až ke mně a posadila se též k plápolajícímu ohni. 

„Tak mi pověz, holčičko. Co se tam stalo?" otočila na mě svůj tázavý pohled. Všimla si, že mám ruku zvednutou ke kamínku a přejíždím po něm prsty.

„Budeš mi věřit, i když to bude znít sebevíc šíleně?" zeptala jsem se s pohledem stále zabodnutým do žhavých plamenů.

„Jistě. Svět občas může být šílený," zlehka se pousmála a naklonila hlavu.

„Věřila bys mi tedy, když ti řeknu, že svítil? Žhnul?" zeptala jsem se. Jedno z polen v krbu zapraskalo a vylétl z něj roj jiskřiček. Tetička ztuhla.

„Říkáš, že svítil a žhnul?" zeptala se překvapeně. Jemně jsem přikývla hlavou. „Kdy?" dodala se vší vážností.

„Když jsem objevila to tělo. Něco... Jako by tam něco bylo, víš? V korunách stromů. A když to bylo nade mnou, svítil a žhnul ze všeho nejvíce," svěřila jsem se. Sklopila jsem pohled ke dřevěné podlaze a přivřela oči. Úlekem jsem vytřeštila oči, když mě prudce chytla za paži.

Nechápavě jsem se na ní podívala. Její výraz byl až přespříliš vážný. Oči mě propalovaly, tisk byl až moc silný. Přerývavě dýchala. Takový výraz jsem u ní ještě nikdy neviděla. Bylo to její psychickou nemocí? Znovu se jí kvůli stresu přehodilo něco v hlavě?

„Teď mě bedlivě poslouchej, Ario. Jeden z nich je na blízku. Vycítil kámen, vycítil, že ho nyní vlastníš ty a poznal tvou zranitelnost." Její stisk ještě zesílil. Sykla jsem. V jejích očích se zračilo něco cizího. „A ty ho v tuto dobu budeš muset střežit jako oko v hlavě. Pokusí se ti dostat do mysli. Ovládnout tě strachem a donutit tě vzdát se dobrovolně kamenu. Protože on jediný jim brání se dostat k sobě, rozumíš?!"

„Jak k sobě?" zeptala jsem se křehkým hlasem. Srdce mi v hrudi bilo jako splašené.

Tetička zamrkala a rychle pustila mou ruku. „Prostě si to pamatuj," řekla a potom odešla. Znovu se dostala ze svého nevysvětlitelného stavu. Jenomže její slova...