Strážkyně✔

~3~

...všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození...

„Ario?"

Trhla jsem sebou a zvedla pohled od rozečtené knihy. Tetiččin výraz byl prosluněný vřelým úsměvem a její vrásčitá kůže jí přidávala na moudrosti. Vždy na mě byla hodná a podporovala mě. Ačkoliv byla občas jednoduše...divná, nepřikládala jsem tomu váhu. Přeci jenom už měla svůj věk a i na něj byla v dobré kondici. Jen prostě sem tam měla slabší chvilky.

„Budeš už muset vyrazit, jinak přijdeš pozdě do školy," povzbudivě se pousmála a pohledem hodila na můj stále plný hrnek s čajem, ze kterého se již ani nekouřilo. Mnula si vrásčité dlaně a pozorovala mě.

„Promiň, nějak jsem se začetla." Z kapsy jsem ledabyle vytáhla mobil a na zářícím displeji se objevil čas. Sedm hodin a čtyřicet pět minut. Málem jsem dostala infarkt. Musela jsem si v kuse číst již přes hodinu!

Rychle jsem zaklapla knihu, hodila ji do batohu a spěšně vyletěla z domu s bundou v ruce, a ještě stále rozvázanými tkaničkami u bot. Málem jsem se na prahu dveří rozsekala.

Na autobusovou zastávku jsem doběhla přesně v čas. Autobus už skoro zavíral dveře, když jsem se dostala až k němu. Ihned jak jsem byla uvnitř, posadila jsem se na své oblíbené místo a začala se dooblékat do teplé zimní bundy. Udýchaně jsem si hodila vlasy dozadu, aby se mi nepletly do zipu.

Cesta do školy trvala jen necelých pět minut a já tak za chvilku vystupovala a rychlým během mířila do školní budovy. Zrovna zvonilo, když jsem proběhla hlavními dveřmi a řítila se směrem do třídy, ve které probíhala hodina dějepisu. Jen tak tak jsem si stačila sednout vedle rozjařené El, než vstoupil do třídy učitel.

Všichni se zvedli na pozdrav a já své spolužáky udýchaně napodobila.

„Kdes byla?" sykla na mě nenápadně.

„Nějak jsem se doma začetla. Promiň," nahodila jsem omluvný výraz a krátkovlasá blondýnka si povzdechla a pozornost přesunula na učitele. Věděla jsem, jaký má názor na knihy. Ztráta času.

„Zase novej učitel," konstatovala a nepřátelsky se na něj zamračila. Vůbec jsem se její reakci nedivila.

Nový učitel nevypadal nijak sympaticky ani přátelsky. Byl vysoký, jeho tmavé vlasy protkané stříbrem ladily k jeho hustému obočí a otrávené hnědé oči nás všechny propalovaly s nevýslovným opovržením.

„Dobrý den, jsem pan McConnel a budu vás nově vyučovat dějepis," na chvíli se odmlčel a projel rychle všechny pohledem. „Děkuji, můžete se posadit." Celá třída si ho se zájmem prohlížela, ale nikdo nevydal ani hlásku. Šel z něj strach a respekt, o tom žádná.

Zbytek dne uběhl v celku rychle a já se již v půl čtvrté loučila s El, která se stejně tak jako já těšila do vyhřátého domova.

„Mohli bychom zítra ven, co říkáš?" nadhodila a kopla do hroudy sněhu. Byla to její oblíbená činnost, nebo si tím jednoduše vybíjela své frustrace.

„Jasně," přitakala jsem a zastrčila ruce do teplých kapes bundy. Teploty se stále pohybovaly okolo bodu mrazu.

Stmívalo se a já byla nesmírně vděčná, že se již pomalu začaly protahovat dny a zkracovat dlouhé noci. Ale nejvíc šťastná jsem byla z faktu, že je pátek a víkend těsně přede mnou.