Strážkyně✔

~38~

„Jak ti mám věřit?" probodla jsem ho pohledem plným pochyb a nejistoty. Drase si založil ruce na hrudi a mírně se zamračil.

„A je to tady zase. Proč bych ti lhal?" jeho hlas zněl stále stejně dokonale, avšak bylo v něm slyšet podráždění.

„Jak si mám být jistá, co je rozkazem tvého pána a co ne?" Oslovení tvého pána jsem skoro až vyplivla z úst. Hnusilo se mi to. Jak někdo mohl vlastnit živou bytost až takovýmto způsobem?

„Můžeš mi jen věřit. Nebo také ne. Rozhodnutí je jen na tobě." Jeho ledové oči mě propalovaly skrz na skrz. Byl vážný, ale i přesto se v jeho duhovkách zrcadlil jistý druh něžnosti a elegance.

„Málem jsi mě zabil," vydechla jsem. Stále jsme udržovali oční kontakt. Ani jeden nepolevoval.

„Když mě donutí proměnit se," začal nejistě, „ztrácím kontrolu nad svým tělem. Má démonská část je ovlivněná myšlenkami toho, kdo ji stvořil a proti tomu nelze bojovat. V tu chvíli už to nejsem já, kdo určuje co udělám." Odmlčel se, zatím co sledoval mou nedůvěřivost a ostražitost. „Nechtěl jsem tě zabít. Nikdy bych..." Ztuhl. Viděla jsem, jak zatnul dlaně v pěst a napnul snad každý sval ve svém těle. „Nikdy bych nedovolil, abys zemřela."

„Ale skoro se tak stalo."

„Dostala jsi mě zpět." Spustil ruce podél těla a přistoupil ke mně o kousek blíže. Odolala jsem pokušení od něj ustoupit. „A to ještě nikdy nikdo nedokázal." Jeho oči nabraly jemný odstín modře. Skoro, jako by byly obloha, která se stále mění a on se měnil spolu s ní. Byl to Padlý anděl a jeho oči byly cestou k jeho nebeskému domovu. 

„Proč se tě nebojím, i když k tomu mám veškeré důvody světa?" zašeptala jsem se staženým obočím. Sklonila jsem pohled k pošlapanému sněhu. „Proč se nebojím ani teď, i přesto že se svět řítí do něčeho hrozného? Bortí se vše, v co jsem kdy věřila. El je možná uvnitř..." stočila jsem hlavu směrem k mohutným dveřím přímo za sebou. „A nebo není. Tak proč se stále nebojím?" Vrátila jsem zpět pohled k Draseovi.

Prohlížel si mě s jistým zájmem. „Měla by ses bát," poznamenal. „Ale možná jsem radši, když jsi schopná se mi vůbec podívat do očí."

„To je i mnoho jiných holek," ušklíbla jsem se provokativně.

„Ale co když mě uchvacuje jen jedna jediná?"

Pootevřela jsem rty. Chtěla jsem něco odpovědět, ale nenašla jsem slova - slova, co by odpovídala této situaci.

„To, co mezi námi je, nebo není, Drasei, vyřešíme poté, až to všechno okolo nás skončí. Jsem už unavená z toho mít myšlenky rozdělené ty na tebe a ty na problémy celého světa. Věřil bys, že tam snad ani žádné jiné nejsou?" frustrovaně jsem zaúpěla a skrze páru vycházející z mých úst jsem pozorovala jeho pohledný obličej, na kterém se vytvořil nepatrný úsměv.

Ledový vítr znovu zavlál a prolétl skrze jehličnaté stromy, shazujíc z nich přebytečný tíživý sníh. Naše oči se do sebe skoro až vpíjely, jak intenzivní ten pohled byl. A i když jsem si to neuvědomovala, mé srdce bilo o něco rychleji, než jeho byl normální tep.

Odtrhla jsem pohled, když jsem zaslechla za svými zády tiché sténání. Ztuhla jsem a tázavě Drase probodla pohledem. Poté jsem se pomalu otočila a hleděla na stále zavřené dveře. Chvíli se nic nedělo. Až po pár děsivě dlouhých vteřinách se to ozvalo znovu. Vzlyk.

„El?" zlomil se mi hlas. Rychle jsem položila ruku na mosaznou mohutnou kliku a zmáčkla ji. Zatlačila jsem na dveře. Šlo to ztěžka. Více než jsem myslela, že půjde. „El!" zakřičela jsem a plnou silou, která ve mně ještě zbyla, jsem zatlačila do dveří. Pocítila jsem Dreasovo teplo a vůni, když si stoupl za mě a společně se mnou znovu zatlačil do dubových dveří.

S vrzáním a skřípáním se konečně otevřely. Stála jsem jak přikovaná k zemi s Drasem za zády. Vevnitř kostela byla mnohem větší a hmatatelnější tma, než venku, kde krajinu ozařoval běloučký sníh.

„El?" vypustila jsem potichu z úst a čekala na odpověď. Jako němá odezva se mi vrátila jen ozvěna vlastního hlasu.

Slyšela jsem jeho hluboký dech, cítila jeho vůni a to mi jistým způsobem dodávalo odvahy. Vykročila jsem v před. Ačkoliv se kostelík zdál být z venku malý, zevnitř po tmě působil úplně jinak. Jako by ta tma sahala do nekonečna.

Zhluboka jsem se nadechla. Zůstal stát u dveří, zatímco jsem kráčela směrem odkud se ozýval něčí dech. Čím dál ode dveří jsem šla, tím zřetelněji jsem ho slyšela. Bála jsem se v tu chvíli?

Třásla jsem se, srdce mi tepalo až v krku, ale přesto jsem cítila jenom napětí a obavy. Žádný strach. Na chvíli jsem se pochybovačně zastavila a pohlédla zpět ke dveřím vedoucím ven z kostela. Stále tam stál, svůj pohled upínající na mě a ruce založené přísně na hrudníku. Bál se? Mohl? Je démon. Nemůže se bát, nemůže mít strach z ničeho.

Otočila jsem se nazpět a udělala pár kroků kupředu. Poté mé oči rozeznaly postavu. Seděla schoulená v pravém zadním rohu kostela, kousek od polorozpadlého oltáře.

„El?" Ztuhla jsem na místě. Nemohla jsem si být jistá tím, že je to El. Nemohla jsem, jelikož v tom světě, který pro mě před příjezdem do Norwenu vůbec neexistoval, mohlo být i předtím nemožné nyní možným. Všechno mohlo být nebezpečné, či zrádné. 

„Ario?" zachraptěla. Byla to ona! Musela, ačkoliv zněla skoro až k nerozeznání.

„Bože..." Rychle jsem k ní přiskočila. Klekla jsem si vedle ní a pohledem si prohlížela její tělo zahalené rouškou tmy. „El!" Chytla jsem jí za ramena a nevěřícně na ni zírala.

Chytla mě jednou rukou za paži, ale její stisk byl slabý. Jako by to bylo gesto z posledních sil. „Drasei!" Otočila jsem se směrem ke dveřím a roztřeseným hlasem na něj zavolala. „Prosím," skoro jsem až zašeptala. Cítila jsem, jak se Eleanor pod mým stiskem chvěje.

„Hej, bude to v pohodě, jasný?" Otočila jsem se zpět k ní, čekajíc, až uslyším Brianovi kroky směřující k nám. Ale nic se nedělo. Stál tam. Viděla jsem jeho siluetu. Naštvaně jsem zatnula zuby.

„Zvládneš vstát, El?" Pokusila jsem se ji nadzvednout, ale jediná odpověď, která se dostavila, byl jen tichý bolestný nářek.

„Krev." Uslyšela jsem náhle hlas Drase. Mluvil skrze zatnuté zuby. Slyšela jsem tu upjatost. Měl zatnuté všechny svaly, dech nepřirozeně rychlý.

„Cože?" Otočila jsem se na něj s vytřeštěnýma očima.

„Nemůžu." Jako by mluvil z transu. Až poté jsem si všimla jak na mých rukou čpí Elenorina krev.

„Kde jsi zraněná?!" Pustila jsem ji a snažila se pohledem zjistit, kde má poranění. Až poté, kdy mi v kapse u bundy náhle zadrnčel mobil jsem si uvědomila, že ho mám. Jak jsem mohla být tak hloupá?

Urychleně jsem ho vyndala a rozsvítila slabé světlo displeje. Nechtěla jsem zapnout to velké. Možná, že jsem nechtěla vidět vše, co se skrývalo okolo nás, nebo jen aby to, co se mohlo potencionálně skrývat okolo nás, nevidělo naše maličkosti.

„Drasei," vydechla jsem hrůzou, když jsem spatřila El polonahé tělo, které bylo potřísněno její vlastní krví. Cáry oblečení na ní visely jako na hadrové panence. Rychle jsem si sundala bundu a pokusila se jí do ní co nejlépe zabalit.

„Hlavně vydrž," říkala jsem ani nevím jestli El, nebo sama sobě. Vytřeštěně jsem sledovala její obličej. Měla zavřené oči, pootevřené rty a pleť plnou modřin a podlitin.

„Promiň mi to." Vzlykla jsem a něžně ji objala. Po tváři mi stekla první slza a po ní hned další. Cítila jsem, jak se stále chvěje. Znovu jsem zapnula mobil, najela na kontakty a vytočila číslo pana Daltona.

„Už bude dobře," šeptala jsem El, zatímco se z telefonu ozýval tón vytáčení. „Už bude dobře..."