Strážkyně✔

~6~

Za El jsem se vypravila krátce před druhou hodinou. Šla jsem rychlým krokem a rukou si stínila oči před ostrým světlem slunce, které mi nejen svítilo zpříma do obličeje, ale také se odráželo od všude přítomného sněhu.

Na ulici, po které jsem kráčela, nebylo příliš rušno. Projela okolo mě dvě auta a prošel jeden člověk, který spěchal ke svému zaparkovanému vozidlu. 

Nebylo se čemu divit. Lidé nemuseli nikam chodit, ani do práce a ani do školy. A tak ve městě v tu chvíli vládla klidná atmosféra. Až na občasný závan kouře z některého komínu, byl vzduch čistý a mrazivý. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že by mě mráz tolik štípal do nosu, když jsem jej vdechovala. Teplota musela klesnout ještě o několik stupňů dolů.

Po necelých deseti minutách jsem došla až k soše Padlého anděla. Anděl klečel na kolenou a upínal svou ruku k nebesům, zatímco se tou druhou podepíral. Svá obrovská křídla měl roztažená a již trochu poničená, stejně tak, jako vždy, když jsem k němu přišla. Bylo na něm poznat, že již má několik desítek let za sebou, ale i přesto stále vypadal úchvatně. Připadal mi tragicky nádherný.

Polekalo mě brnění mobilu v kapse bundy. Rychle jsem si sundala rukavici z pravé ruky a vytáhla ho. Na displeji se objevilo Elino jméno a u něho její šílená fotka. Uchechtla jsem se nad ní a hovor přijala.

„El?" začala jsem zvesela.

„Ahoj, Ari. Heleď," odříkávala v celku pomalu a smutným hlasem. „Nemohu přijít. Je mi to opravdu moc líto, ale táta mě tu drží jako nějakého ptáka v kleci," odfrkla si.

„Proč? Stalo se něco?" zeptala jsem se o něco smutněji, než jsem hovor začala. Má dobrá nálada sjela po horské dráze pěkně zprudka dolů.

„Ztratila se další holka." I když jsem ji neviděla, dokázala jsem si představit, jak kroutí očima.

„Kdo?" Zkousla jsem si spodní ret. To už byla třetí dívka, která se za poslední tři měsíce ztratila.

„Colinsová," odpověděla. „Sarah Colinsová."

Trhla jsem sebou, když se mi to jméno vrylo do hlavy a já si vzpomněla. Dívka ležící na chladné zemi kostela ve své vlastní krvi. Její oči upínající se na mě. Zdálo se mi o ní. O Sarah. Umřela a mně se o tom zdálo. Zdálo, aniž bych věděla.

„Opravdu se omlouvám, Ario. Mimochodem všechno nejlepší. Chtěla jsem ti dát dárek, až se sejdeme, ale tentokrát otci neuteču," smutně si povzdechla a zavrčela. „Tak se uvidíme v pondělí ve škole. Dárek ti dám tam, dobře?" dodala.

„To nemusíš, El," protestovala jsem.

„Už ho mám. Máš smůlu. Tak v pondělí, Ario," pronesla rozhodně a ukončila hovor.

Se zklamáním jsem zandala mobil zpět do kapsy bundy a nandala si rukavici na promrzlou ruku.

„Sarah," zamumlala jsem zamyšleně. „Co se to k čertu děje?" utrousila jsem k tomu. Chystala jsem se vykročit zpět směrem k mému domu. Jenomže, když jsem zvedla pohled od své dlaně, všimla jsem si toho kluka. Byl to ten, kterého jsme nedávno pozorovali s El v jeho vlastním domě a poté jsem s ním mluvila v obchodě, když jsem vybírala čaj.

Teď hleděl přímo na mě. Jeho modré oči byly přímo v kontrastu s černými vlasy, které mu neposlušně padaly do obličeje. A ten tmavý dlouhý kabát, co měl na sobě? Přímo mistrovský kus. O něm se dalo říct to samé.

Stál jen necelé tři metry ode mě a já se pod náporem jeho pohledu zachvěla. Jako by se okolo mě ještě více ochladilo.

„Zdravím," pronesl hlubokým, příjemným hlasem. Až teď jsem si uvědomovala jeho věk. Mohlo mu být okolo devatenácti, možná dvaceti let, tím pádem skoro v mých letech.