Strážkyně✔

~26~

MUŽ V KÁPI

Byla velmi chladná a mrazivá zima. Sníh pokrýval silnou vrstvou okolní lesy i louky a vychrtlá zvířata pobíhající po lese se snažila najít pod kupou sněhu něco k žrádlu. Kroky muže v černé kápi vyplašily jednoho ze zajíců, který se snažil urputně vyhrabat pod zamrzlou vrstvou sněhu trávu.

Postava prošla okolo vyhrabané díry a dál směřovala k malému kostelu uprostřed zasněženého hřbitova. Muž byl klidný a vytrvalý. Mráz, který mu pronikal skrze tenké oblečení, mu ani v nejmenším nevadil. Hřála ho temná magie, které odevzdal celý svůj život. Měl ten dar, ačkoliv by ho za něj mnozí chtěli mrtvého. Temná surová magie byla hřích, ale on to bral jako požehnání.

Na jeden z náhrobních kamenů usedl havran a zlověstně zakrákal. Jeho černé sametové peří ho perfektně krylo před mrazem a sněhem, který pomalu dopadával na jeho ptačí tělo.

Muž si ho nevšímal. V posledních několika dnech byl ponořen v myšlenkách, odhodlaný získat věc, pro kterou tolik riskuje. 

Granir - jediný z mnoha, který vydržel po tisíce let netknutý černou magií. Kámen, který ho dělil stovky mil od jeho druhů a nyní byl v rukou mladé nezkušené Strážkyně.

Tolik riskoval a tolik toho udělal, aby padl do rukou zrovna jí. Nejmladší z rodu Strážkyň. Kompletně zlomené dívce, která udělá vše, aby zachránila poslední milované ze svého okruhu. A malou krátkovlasou blondýnu, kterou považovala za svého nejlepšího přítele, mohl jednoduše využít pro získání toho kamene. 

Dívka měla týden na to, aby ho našla. A on týden na to, najít zbylé čtyři dívky, které mu chyběly. Zbývalo tak málo, aby to vše mohl později využít k rituálu.

Když otevřel dveře od kostela a vešel dovnitř, šest dívek choulících se v rohu vykřiklo strachy. Byly promrzlé, špinavé, hladové, ale hlavně vystrašené. Bály se osudu, který je čekal.

„Eleanor," řekl náhle rázným hlasem a pocuchaná blondýnka roztřepaně vstala.

Muž přešel až k ní a velké dvoukřídlé dveře se s rachotem zabouchly. Svíce rozmístěné na stěnách vzplály a ozářily tak celou místnost, která dostala nádech světla a života.

„Bojíš se smrti, Eleanor?" otázal se a prsty jí zvedl tvář za bradu tak, aby se mu dívala do tmavě hnědých očí, ve kterých se odrážely jasné plamínky. „Tak bojíš?!" zakřičel a modrooká dívka sebou trhla. Z muže šel jak strach, tak i respekt.

„Ne, pane," odpověděla potichu roztřeseným hlasem.

„Tvá kamarádka," začal náhle zcela klidně, „již brzy přijde a dá mi to, po čem již tolik staletí toužím. A poté, milá Eleanor? Slibuji že vaše smrt bude rychlá."

Jeho teplý dech jí ovál obličej. Naskočila jí husí kůže pod poryvem toho tepla. Poté ji jednoduše pustil a nechal odejít zpět k ostatním dívkám.

Byla jen ve slabé bundičce, svetru, džínách a botách čtyři noci a pomalu ztrácela naději, že ji někdo najde. Jídlo dostávala málokdy. Jen když muž v černém plášti s kápí vešel do kostela dívky zkontrolovat a dát jim jídlo a vodu potřebné k životu. Ale i přes to všechny hladověly. Některé více, než druhé, jelikož dvě dívky trávily na tom otřesném místě již přes dva měsíce.

„Aria přijde a zachrání nás," konejšila El ostatní dívky a přitom pozorovala muže, jak odkládá jídlo a vodu doprostřed místnosti a následně opouští prostory starého kostela.

*

ARIA

„Prošla jsi dveřmi?" divila se Eithnes a kulila na mě oči. „To jsem ještě neslyšela, aby Strážkyně procházela skrze objekty." Kroutila nechápavě hlavou a přitom si dávala lžičkou med do čaje. „Jednou byla strážkyně, která dokázala pohybovat velkými předměty. Dokonce jednou pohnula i domkem, ale to co jsi dokázala ty? Holka, to je k neuvěření," zasmála se a usrkla čaje.