Strážkyně✔

~20~

Hodiny na mém mobilu ukazovaly sedm hodin a padesát minut večerních a já společně s Brianem Drasem vystupovala ven z vyhřátého auta. Mírně jsem se zatřásla, když se o mě otřel ledový vítr táhnoucí od západu.

Stáli jsme na kraji města před menším dřevěným domkem. Sníh okolo něj byl skoro neporušený, až na pár nepatrných stop vedoucích ze dveří směrem k silnici. Ale jak bylo vidět, stopy se skoro ztratily pod přikrývkou nového sněhu.

Pozemek okolo se jevil dost neuspořádaně a bordelářsky. Sem tam se ze sněhu zvedal hus starého padlého plotu zrezlého tak moc, že se snad již začínal finálně rozpadat. Někde ze sněhu zase čněla hromada rozházeného dřeva, nebo neidentifikovatelný předmět.

„Pojďme," vyzval mě a on sám udělal první krok směrem k domku.

Byl v celku malý a roky v tomto krutém počasí se na něm již podepsaly. Domek působil nestabilně, jako by se měl brzy zhroutit. V jednom ze zašpiněných okének se slabě svítilo. Ale nebylo to žárovkou, ale jako by uvnitř hořela jen pouhá svíčka. Světlo plápolalo a osvětlovalo jen jemně sníh pod oknem.

S Drasem jsme došli až před dveře, kde se na chvíli zastavil. Pohledem sjel ke mně a poté zpět na dveře. Následně na ně silně zabouchal pěstí. Trochu jsem se lekla a čekala, že se domek zbortí, ale tak se nestalo. I přes to, že vypadal velmi nestabilně, stál dál jako skála. Ani jedno z prken se nepohnulo.

„Nemusíš být napjatá," řekl klidným hlasem.

„Nejsem napjatá," odvětila jsem až moc stroze a přitom se snažila rychle uvolnit. Jak to mohl vědět? To to bylo až tak viditelné?

Po pár sekundách se za dveřmi ozvaly kroky a vrzání dřevěné podlahy. Pak se dveře mírně otevřely a skrz úzkou díru ven vykoukla vrásčitá tvář starší ženy. Měla hnědé vlasy, avšak již se v nich vyskytovalo valné množství šedin. Její vychytralé tmavě hnědé oči si mě prohlížely a semknutými rty dávala najevo, že rychle přemýšlí co říct.

Dřív, než však stačila nezvané návštěvníky jakkoliv oslovit, ozval se Drase. „Zdravím, Eithnes," řekl poklidně. Cítila jsem tu vyrovnanost okolo něho. A možná, že i to mi dodávalo trochu odvahy, jelikož ta žena mě o ni ve chvíli, kdy vykoukla poprvé ven, o všechnu připravila.

„Brian Drase."  Vzhlédla k němu a konečně ze dveří vyšla celá ven do mrazivé noci. „Dlouho jsme se neviděli." Narovnala se a očima ho sjela pohledem. „Stále stejně svůdný," uchechtla se a poté svou pozornost přesunula na mě. „Co je zač?" zeptala se a nejistě se držela stále u dveří svého domu.

„Moc dobře to víš, Eithnes." Jejich oči se střetly.

„Neměls žádné právo ji sem přivést!" zasyčela náhle a já v jejím postoji cítila jak zlobu, tak i strach.

„Potřebuji pomoc a ty mi ji dlužíš," oponoval ji. „Dlužíš mi to, Eithnes!" Znovu jsem to pocítila. Ten náhlý nával energie, který ve člověku budil strach. Do plic se mi valilo něco, co nedokázaly přijmout a tak jsem začala sípat po vzduchu. Jeho ruce byly zaťaté v pěst a výraz úplně bez emocí.

„Drasei," vydechla jsem z posledního zbytku kyslíku a rukou ho chytla za paži. „Nemůž-" Zastavila jsem se a snažila se popadnout jakýkoliv vzduch, který by se v mé blízkosti mohl vyskytovat. Ale jako by se vypařil. Pálil mě krk, plíce byly v plamenech a pomalu se mi začala podlamovat kolena, jak můj mozek postrádal vzduch. Musela jsem vypadat jako ryba na suchu.

A poté to náhle přestalo. Najednou se mi nahrnul kyslík zpět do plic a já ho zběsile nasávala do zkřehlého těla. Až v tu chvíli jsem pocítila nutnost vzduchu a to, jak moc ho miluji.