Strážkyně✔

~8~

Druhého dne ráno bylo venku pochmurně. Dříve modré nebe nyní pokrývala spousta tmavých mraků přinášejících jen další kupy sněhu.

S El jsme seděly potichu v kuchyni s hrnky čaje v rukou a jen projížděly sociální sítě. Obě jsme měly naspáno jen pár hodin, a tak naše čilost spočívala takřka na nule.

Později jsme prohodily mezi sebou pár vět ohledně našeho nočního filmového maratónu, zasmály se pár hloupostem a krátce po obědě mě Elin táta odvezl domů. Samozřejmě si neodpustil pár poznámek okolo toho, že bych se neměla po městě toulat sama a stále zůstávat mezi lidmi. Vypadal strhaně, jelikož celou noc byl na stanici a probíral s kolegy ztracení tří dívek. Bylo mi jasné, že skoro nespal již několik dní. Pan Danton byl vždy až příliš starostlivý a oddaný své práci.

Zbytek neděle utekl kupodivu rychle. Několik volných chvil jsem strávila učením se na nadcházející test z dějepisu a poté se již jen utápěla mezi řádky knih. Když jsem seděla na vnitřním parapetu u okna, občas jsem pohledem projela okolí domu, kam až bylo vidět. Stále jsem se nemohla zbavit té vzpomínky na tmavou postavu rýsující se pod poblikávající lampou. Naštěstí se stín již znovu neobjevil, nebo jsem si ho akorát nevšimla. Chvílemi jsem přemýšlela, že měla El nejspíš pravdu. Jsem jen paranoidní a ten stín mohl být kdokoliv. Možná, že i to zvíře zatoulané z lesa.

Nakonec jsem usnula něco okolo jedenácté s pocitem nejistoty. Bylo to snad poprvé, co jsem doopravdy cítila, že svět není normální, ale že se pomalu a jistě ztrácí jeho logika a smysl. Mým jediným přáním bylo, abych se ráno probudila, a vše bylo naprosto normální, obyčejný. Bez čehokoliv nenormálního. Prostě jen zapadnout a být neviditelná, to, co umím nejlépe a bylo to doposud každodenností.

*

Probudil mě zvuk budíku, který se rozezváněl po celé mém pokoji. S povzdechem mé čiré nenávisti vůči němu jsem ho vypnula a pomalým krokem sešla dolů do přízemí rovnou do koupelny. Můj obličej mluvil opravdu za vše.

Bledá pleť, mírné kruhy pod očima a ospalé oči plné ospalek. Byl začátek pondělí a já už se cítila úplně vyčerpaně, nehledě nato, že jsem měla celou noc na to se pořádně vyspat. Ale jak bych mohla, když se mi po celičkou noc zdálo o všech mrtvých dívkách? Ústřižky z každého snu o nich. Ta bolest v jejich křiku, pláč, prosby. Jako kdyby se ve mně probouzel strach a výčitky, že jsem je nedokázala ochránit. Jenomže, jak bych mohla? Možná, že ani nejsou mrtvé. Jen prostě odešly za lepším životem, někam hodně daleko odsud. Od města, které jim nemohlo dát žádné vyhlídky do budoucna.

Do školy jsem přišla přesně na čas, pozdravila se s El, přežila všechny nudné hodiny, a nakonec skončila s mou nejlepší kamarádkou na obědě.

„Je ti něco?" zeptala se krátkovlasá blondýnka a její modré oči mě probodávaly skrz na skrz.

„Všechno je v pohodě, El," odpověděla jsem nepřítomně a dál se vidličkou prohrabávala v jídle. „Jen nemám hlad, to je všechno," objasnila jsem a vidličku nakonec nechala položenou na talíři. „Heleď, já už asi půjdu. Ještě jsem se chtěla někam zajít podívat," zamumlala jsem a společně s tácem v ruce vstala, odnesla nedojedený oběd a vyrazila směrem do knihovny.

Po celou dobu, co jsem seděla ve školní lavici, se mi v hlavě přehrával příběh. Příběh, který mi vyprávěla tetička. O Mužích v kápích, dívkách, které se nevysvětlitelně ztrácely a poté, o té jedné, které se podařilo to šílenství zastavit jen díky starému muži, který šel skrze vesnici. Příběh měl nedostatky a některé z věcí nedávaly moc smysl. Stále mi to vrtalo hlavou a já se nedokázala soustředit na nic jiného.