Strážkyně✔

~4~

Z nákupu potravin jsem se pomalu dotrmácela domů, předala obsah mého batohu tetičce, uvařila si horký čaj a po schodech vystoupala do mého malého pokojíku v podkroví. V ten moment byl můj jediný cíl sednout si na parapet u okna s knihou v ruce a čajem vedle mě.
Pohodlně opřená o stěnu, přikryta měkoučkou, a hlavně teplou dekou, jsem otevřela knihu a snažila se začíst do děje.

...a odtud jsem se vydal pěšky. Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem..

Přeji hezký zbytek dne, Ario.

Zase se mi to jako na povel přehrálo v hlavě. Jeho hlas, vůně, oči. Zakroutila jsem nad tím hlavou a snažila se dál číst.

...v pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby,..
Doby, než ho zase uvidím? Doplnila jsem si sama v hlavě.

„Pane bože," zavrčela jsem a promnula si oči. „Viděla jsem ho jen dvakrát v životě a jen jednou z toho jsem s ním mluvila," mumlala jsem si sama pro sebe. „Co je zač, že mi hraje jeho hlas znovu v hlavě?" Vzala jsem si knihu znovu do rukou a opřela si ji o kolena.

...,a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě.

Kdy ho asi tak znovu uvidím?

Zaklapla jsem knihu a položila ji vedle sebe. Bylo nemožné se soustředit na tu krásnou knihu. Na muže, který sázel stromy. Jak bych mohla, když můj mozek přemýšlel úplně o něčem jiném? O klukovi, který je jen jedním dalším z miliard ostatních?

Ozvalo se tlumené zadrnčení mobilu ležícího na posteli. Pomalu jsem slezla z parapetu a dobelhala se až k němu. Byla to nová SMS zpráva od El.

El: Co takhle zítra ve dvě u sochy? :)

Odpověděla jsem, že se souhlasím a to bylo vše. Žádná odpověď. Jen jsem nad tím tedy pokrčila rameny a pohled hodila po mém notebooku ležícím na stolku. Vyhlídka na nic nedělání u večerního filmu se mi zamlouvala. A co ještě víc? Vytěsnění podivného kluka z mé hlavy.

Film ubíhal rychle a mně pomalu začínaly klesat víčka. Nakonec jsem zůstala jako mrtvola ležet vedle zapnutého filmu, zachumlaná v dece.

*

Stála jsem tam znovu. Uprostřed potemnělého hřbitova. Vítr pročesával koruny stromů a pěl onomu místu smutnou píseň. Větve pod jeho náporem vrzaly a listí na zemi šustilo. Bylo léto. Teplo dusné noci se mi lepilo na kůži. Vše působilo tak povědomě.

Ozval se křik. Dívčí, ohlušující křik rozléhající se po celém hřbitově.

Udělala jsem krok vpřed. Šla jsem směrem k místu odkud ten zvuk utrpení vycházel. Uchvácena tvou hrůzou jsem pokračovala dál.

Byl to malý kostel uprostřed mrtvého místa, který naháněl všem největší strach, ale i přesto byl nádherný.

Znovu se ozval křik. Šla z něho vycítit palčivá, ukrutná bolest. Jako by mě varoval, ať tam nechodím. Ať uteču. Ale nešlo to. Nohy mě samy nesly k místu původu křiku.

Bílé šaty vlající ve větru a bledá kůže na mých rukou. To bylo to, co jsem zahlédla při pohledu na své tělo. Šla jsem dál.

Ario... ¨

Šeptal, vábil. Zněl tak klidně a vyrovnaně. Musela jsem hlas následovat. Byl jako lék na všechny problémy, laskal mé ušní bubínky a hladil mě na duši. Může být něčí hlas tak nádherný? ¨

Znovu se ozval srdcervoucí dívčí řev. Skoro jako kdyby dívka prožívala peklo uvnitř té budovy.

Zastavila jsem se před dveřmi malého, polorozpadlého kostela. Byly staré, mohutné a nádherně zdobně vyřezávané. Zhlédla jsem dolů na své ruce. Znovu se třásly. Pustila jsem je zpět podél těla a mačkala látku šatů. Pohled jsem vrátila na mé dlouhé bílé šaty. Když vítr náhle zesílil, jemná vlečka přišitá k šatům se mi omotala okolo pravé ruky.

Pokoušela jsem se ji setřást. Obepínala mi ji a nepříjemně studila. Avšak čím více jsem byla z vlečky zoufalá, tím více se mi okolo paže upínala.

Hlas utichl, křik se znovu vzkřísil.

Byla to čirá panika, ve kterou jsem propukla. Chtěla jsem křičet spolu s dívkou, kterou jsem neviděla. Byla stále za těmi dveřmi. Křik neustával a má hlava se konečně vzpamatovala. Konečně si uvědomila tu situaci, ve které jsem se nacházela. Chtěla jsem odejít, utéct.

Udělala jsem rychlý krok dozadu směrem k bráně, pryč od hrůzostrašného kostela. Trny se mi ihned zaryly hluboko do masa na mých nohou - trny, po kterých před chvílí nebylo ani památky. Můj křik se smísil s křikem ženy, či dívky tam uvnitř a já náhle pocítila pravý strach.

Dvoukřídlé dveře se pomalu s doprovodem vrzání starých pantů otevřely dokořán. S prudce bijícím srdcem jsem pomalu otočila hlavu směrem k otevřeným dveřím. Rukou jsem si rychle zakryla ústa.

Ležela tam na zemi. Dívka dusící se vlastní krví. Tělo pokryté modřinami a tržnými ranami. Natahovala ke mně svou bezvládnou ruku.

„Sarah," zašeptala jsem přidušeně.

Ozvaly se kroky a zpoza stínů se objevila postava oděna v černé kápi. Byla jako stín. Jen sem tam se zavlnila v temnotě, když kráčela směrem ke mně. Bez jakéhokoliv zájmu překročila bezvládné tělo dívky a dál pokračovala v chůzi, až nakonec dorazila k mému zcela poškrábanému tělu od trnů.

„Ario," zavrněl muž zahalený ve stínech své kápě.

Třásla jsem se. Strach, strach a znovu jen strach. Vše co jsem jen v tu chvíli pociťovala.

Muž zhluboka a klidně dýchal. Byl odhodlaný a sebejistý. To vše šlo vyčíst z jeho postoje a hlasu.

„Kde je ten přívěšek, Ario?" promluvil podruhé. Jeho hlas byl přátelský, ale přesto prolezlý jedem.

„Já-" polkla jsem a snažila se potlačit slzy. Za tmavou postavou se stále válelo bezvládné tělo Sarah. „Já nevím," vzlyk. Mé oči se zamlžily pod náporem slz, které si razily cestu ven.

Muž v plášti si povzdychl.

„Tak ho budeš muset najít, Ario," odvětil ležérně a bodl. Nůž se zaryl hluboko do mého těla a já pohlédla do temnoty skrývající se v kápi.

Udýchaná a zpocená jsem se vymrštila do sedu. Bylo to reálnější než kdy dřív. Mrtvola dívky povalující se na chladné zemi u vchodu do kostela se mi znovu proháněla hlavu. Dívka, která ještě stále žila, nebo ne?

„Včera byla ve škole," ujišťovala jsem sama sebe a přitom si zasunula jeden pramen vlasů za ucho. Po páteři mi přejížděl mráz. Po čele mi stékaly krůpěje ledového potu.

„Byla ve škole...Tohle je jen další noční můra. Musí být." Hlava mi padla do dlaní. „Jen noční můra."

V pokoji byla stále tma, i když měsíc už dávno zašel. Muselo být něco okolo páté hodiny ráno.

„Fajn," vydechla jsem si. „Ještě si lehnu," konstatovala jsem a zalehla zpět do propocené postele. „Jen hloupý sen."