Strážkyně✔

~43~

Byla to chvilka napětí, kdy jsem jen pozorovala kruh ze soli. Magie mě hladila a konejšila po celém těle. Cítila jsem její horkost a přesto mě nepálila. Jen příjemně hřála. Dodala mi energii, kterou jsem tak zoufale potřebovala a nabudila mé smysly.

Vnímala jsem náhle věci, které byly dříve pro lidské oko neviditelné. Vzduch, jako by měl svou strukturu a nyní i nádech rudé. Cítila jsem, jak mi v krvi proudí magie, která obnovuje vše, co dosud bylo poškozené nebo neúplné. Bylo to, jako kdyby mi do zbývajícího článku duše náhle padl poslední dílek. Byla jsem...celá.

Místnost ze sekundy na sekundu ztmavla. Vzduch se zdál být najednou temný, ponurý. Jako by se nakazil jakousi infekcí a ta se šířila dál a dál.

Přišel. Fungovalo to.

Pousmála jsem se. Bylo to tady. Ta osudová chvíle, kdy se napíše naše budoucnost.

„Arianno," zavrčel muž, který se zjevil uprostřed kruhu. Stála jsem krok od linie ze soli, jen kousek od něj a hleděla mu zpříma do temných očí.

„Chci to ukončit," řekla jsem klidně a vyměnili jsme si pohledy. Ten jeho se však změnil. Náhle byl plný pohrdání a výsměchu.

„Nalezla jsi svou vnitřní magii?" spíše poznamenal s pohrdavým uchechtnutím. „Tvá magie je slabá. Slabší než ta má. Byla chyba, že jsi mě sem povolala. Další chybou bylo, že tě Dermar nezabil již na hřbitově. Nemusel bych si teď špinit ruce tvou krví." Bodlo mě u srdce. Takže to nebylo v plánu? Nevěděl, že mě Drase nezabije?

„Ublížil si El," zavrčela jsem. On se však jen ironicky zasmál. Přešel k linii kruhu, blíže ke mně.

„Ani nevíš, jak prosila o milost. Křičela a škemrala. Bolelo ji to hodně, hodně moc." Bláznivě se usmál. Chtěl mě naštvat? Vyvést z míry? „Zabil bych ji, ale to by již nebyla taková zábava. Bude krásné vidět ji trpět a stejně tak bude škoda zabít tebe," pokračoval „Ale nemám již náladu se nechávat tebou rozptylov-" Dříve než to dořekl, jeho ruka vystřelila vpřed. Skoro jsem si ani neuvědomovala, co přesně dělám. Jen jsem otupěle sledovala, jak ta má vystřelila téže a zastavila tu jeho, aby se mě nestačila jakkoliv dotknout.

Proudilo to ve mně. Bylo to něco nepopsatelně úžasného. Bylo to, jako by mě náhle nic nedrželo. Jako by jsem se probudila z dlouhého únavného spánku. Nyní jsem to byla já.

Zkřížily se nám zběsilé zraky. Vypadal trochu vyvedený z míry, ale snažil se to nedávat najevo. Má druhá ruka rychle a přesně udeřila do jeho pravého boku. Zasyčel a ucouvl o jeden krok zpátky.

Mezi prsty se mu vytvořil tmavý kouř, jeho oči ztmavly o něco víc a utvořily se okolo nich jemné tmavé žilky. Znovu zaútočil. Byl velmi mrštný, ale stále si se mnou jen zahrával. Byl jako kocour hrající si s myší. Dávající jí naději, užívající si tu krutou a nemilosrdnou hru. Avšak i to malé zrnko ve mně vzbuzovalo dojem, že je alespoň malá naděje na vítězství.

Drobná dýka, kterou rychle vyndal z pochvy upevněné na svém opasku, mi projela skrze svetr a na mém boku vytvořila malou rýhu. Sykla jsem při té náhlé bolesti a chytla se za poraněné místo. To se však okamžitě poté začalo hojit.

Zlostně jsem uhnula dalšímu výpadu, který mířil na krk. Kdybych se té ráně nevyhnula, byla bych mrtvá. Bylo více než jasné, že je odhodlaný mě na místě popravit. Celá chýše se plnila temným a hustým vzduchem. Cítila jsem, jako kdyby mě těsnil v konzervě, ze které nebylo uniku.

Než bylo vůbec možné se vzpamatovat, temná hmota proletěla okolo mé hlavy a narazila do stěny za mnou. Ta se otřásla a její povrch se pomalu začínal stávat popelem. Ta věc posunovala věk až na fázi rozkladu.