Strážkyně✔

~32~

Dech se mi po jeho posledních slovech zadrhl. Cítila jsem se zmatená a přesto, jako by jsem to čekala. Byl jeden z nich? Sloužil jim? Snaží se společně s nimi zničit svět?

„Chceš mě zabít?" vyhrkla jsem náhle a o další krok ustoupila.

„Ario." Udělal krok blíže ke mně ale já znovu couvla. 

„Jsi s nimi? Chceš se mě zbavit? Ukrást Granir?" Roztřeseně jsem dál pomalu couvala. Srdce mi splašeně tepalo ve hrudi a má hlava třeštila.

„Nejsem tvůj nepřítel," ujišťoval mě a já se třásla. „Proč bych ti jinak říkal pravdu, kterou jsem před tebou tu celou dobu co se známe skrýval?"

 „Já..." Zavřela jsem oči a snažila se potlačit zmatení, které mě obracelo proti němu.

Měl pravdu. Proč by mi to říkal, kdyby mě chtěl zbavit Graniru? A proč by mi pomáhal? Ale co když toto byl jeho plán? Co když si tímto chtěl získat mou důvěru? Ale tu už přeci měl. Proč by to tedy jinak dělal?

Frustrovaně jsem vydechla a promnula si obličej. „Promiň, já jen..." Znovu jsem prudce vydechla a otevřela oči. Stál pár kroků přede mnou a zaujatě mě pozoroval. „Je toho jednoduše hodně a potom ještě zjistím, že si vlastně velmi silně propojen s někým, kdo má v úmyslu zničit celý svět a unesl mou nejlepší kamarádku a..." Tušila jsem to. Měla jsem vědět, že je s nimi nějak propojený. Vše bylo až moc podezřelé na to, abych nenašla vodítko a nerozluštila jeho chování a vztah k Mužům v kápích. Byla jsem ale hloupá a naivní. 

Znovu jsem vydechla snažíc se uklidnit. Pohledem jsem přejížděla místnost, ve které jsme se nacházeli. Až v ten moment jsem si mohla povšimnout prostoru, který silně připomínal nádech středověku, možná doby ještě před ním. Jak nábytek, kterého tam zas tolik nebylo, tak i rámy, ve kterých byly obrazy. Vše bylo spjaté s jinou dobou.

S úžasem jsem si všimla, že v jednom z rohů stojí stojan na plátna a na zemi leží paleta plná zaschlých barev. Všechny obrazy musel namalovat on sám. Byly jich desítky, možná stovky. Některé visely na zdi v rámech, některé zase ležely opřené na zemi o další malby.

Rozešla jsem se ode zdi, prošla okolo Drase a ocitla se uprostřed místnosti tak, abych měla na dohled všechny obrazy umístěné na stěnách všude okolo. Z maleb sálalo však cosi krutého, bolestivého a zničujícího. Jako by do nich jejich stvořitel vnášel své veškeré pocity. 

„Co je to za obrazy?" Otočila jsem se na něj s otázkou v očích. Již v nich nebyl strach z podstaty Briana Drase. Vyprchalo to a zbyl už jen on.

Mé vnitřní já přemohla zvědavost, neutuchající vášeň pro umění a objevování tajemství černovlasého kluka stojícího kus přede mnou.

Drase se zamračil. Nezdálo se, že je nadšen mým objevem. „Má minulost," odpověděl chladně a v očích mu zahřmělo. Ztmavly jako při letní bouři, která se rychle rozpoutává na širém oceánu.

Obrazy byly děsuplné. Ale měly svou posloupnost. Byly seřazeny podle doby, kdy je Brian zhotovil. Začínaly ze shora zprava ode dveří a linuly se jako had po celé místnosti. Měl v tom systematičnost. 

První obraz nebyl tak dokonale promalovaný, jako ten zbytek. Ale i tak z něj vyzařovala bolest, zklamání, dramatičnost a vztek. Vše připomínalo padlého anděla, ztroskotaného na zasněžené krajině. Jako by znázorňoval temnotu a zlobu, jako vyobrazuje socha Padlého anděla u rozcestí.

„Řekni mi o těch obrazech," zašeptala jsem náhle a očima vyhledala pohled Drase. „Řekni mi o své minulosti," prosila jsem ho pohledem a přistoupila o trochu blíž.

„Na to je až moc temná." Zamračil se a založil ruce na hrudi. 

„Prosím," přistoupila jsem ještě o kus blíže a něžně se dotkla jeho paže. Prudký nával energie mě však přinutil zavřít oči. Na krátkou chvíli mi před očima přelétlo několik okamžiků; temných a bolestivých, které však nepatřily mě.

Viděla jsem pád z nebe, kdy oblaka byla černá, jako nikdy předtím, a sníh se zbarvil rudou krví. Poté muže, který přistoupil k padlému. Byl zahalen v černém plášti. Viděla jsem ten strach, který se zrcadlil v očích padlého anděla. Měl světlé vlasy a oči modré jako letní nebe. Křídla polámané pádem.

Následně jsem cítila jen strach, temnotu a viděla další úryvek vzpomínky. Padlý anděl svíjející se v bolestech, řvoucí v bolestné agónii. Muž zahalený v kápi mumlal nesrozumitelná slova a anděl v řetězech řval dál. Měnil se. Jeho doposud světlé vlasy zčernaly, okolo jeho těla šlehaly temné plameny a obklopovala ho cizí síla. Ten moment, jako by trval hodiny. Stále a stále dokola řvoucí, svíjející se v bolestech.

Nakonec řetězy pukly, plameny ustaly a pro mně známý Drase před Mužem v kápi oddaně poklekl s pohledem skloněným k zemi. Chtěla jsem vidět více. Hlavně v ten moment, kdy si muž začal pomalu sundávat kápi. Já však najednou zeslábla a obraz se začal rozpouštět.

Lapala jsem po dechu, když jsem znovu spatřila tvář Drase. Nechápavě se na mě díval, jak se mi podlomila kolena a já skoro spadla. Byla to náhlá ztráta síly, kompletně mě ochromila.

Chytil mě a posadil na židli, která byla umístěna u jedné stěny s obrazy. Pokrčil se, aby mi mohl hledět přímo do bledého obličeje. „Ty jsi Padlý anděl," vydechla jsem nevěřícně třeštíc na něj oči. „Trpěl jsi, tak moc..." Zhluboka jsem to rozdýchávala a třesoucíma rukama mačkala opěradla dřevěné židle. Drase byl rozrušený, ale přesto se zamračil.

„O čem to mluvíš?" promluvil tiše, skoro jako by si nebyl sám jistý svými slovy.

„Hodiny a hodiny." Stekla mi slza po tváři, když jsem si na to vzpomněla. „Jak jen někdo mohl?" mumlala jsem si dál sama pro sebe. „Kdo by byl schopný něčeho takového?!"

„Ario!" Zatřásl se mnou a já se mu zpříma zadívala do ledových očí. Byla jsem tak zmatená. Pohlcena něčí vzpomínkou. Cítila jsem tu bolest s ním, cítila jeho pocity. Jak mu to mohl někdo udělat? 

„Co jsi viděla?!" Zatřásl se mnou znovu, tentokrát však mírněji. Stisk na mých ramenou nepovoloval.

„Obřad tvého znovuzrození." Zadívala jsem se hluboko do ledových očí Padlého anděla.

*vlastní ilustrace*