Strážkyně✔

~2~

Městečku již vládla tma, když jsem vyrazila z domu a směřovala jsem ke staré soše znázorňující Padlého anděla. Měsíc byl zahalený tmavými mraky, a tak pouliční lampy byly jediným zdrojem světla. Sníh mi křupal pod podrážkami bot a temné stíny se ke mně plížily ze všech koutů. Bylo to k zbláznění. Všechny ty představy různých monster, které vytvářel můj ustrašený mozek, mi naháněly až dětský strach. Fakt, že se v městečku ztrácejí dívky, mou paranoiu ještě prohluboval.

Pro jistotu jsem přidala do kroku a nevšímala si poblikávající lampy, okolo které jsem v tu chvíli procházela. Nadávala jsem si, že jsem vůbec něco tak absurdního El schválila. Další její skvělý nápad, který určitě skončí katastrofou.

U sochy jsem stála sama necelých pět minut. Její zdánlivě se prodlužující stín se pomalu plížil až ke mně, ale já mu nedovolovala se dotknout ani špičky mé boty. Ještě by mě mohl stáhnout s sebou někam do záhrobí. Nad tou představou jsem se otřásla.

„Ari?"

Cukla jsem sebou, když se za mými zády ozval nejistý, mně až moc známý hlas.

Oddechla jsem si a otočila se k El čelem. Stála přede mnou zahalená celá v černé. Od čepice až po boty. Trochu jsem se tomu v duchu zasmála.

„El? Víš, že je to tvoje černý oblečení tak trochu nepraktický? Všude je bílý sníh."

Uraženě našpulila rty, sjela samu sebe očima a nakonec trucovitě nadzvedla bradu. Vykročila po silnici směrem, kde se nacházel cíl naší večerní výpravy za dobrodružstvím. Přitom kopla do hroudy sněhu, až vyletěl a ve vzduchu se roztříštil na poprašek. Ukročila jsem, aby mě netrefil odštěpený kus ztvrdlého sněhu. Dopadl bez škod na zasněženou vozovku.

Cesta, kterou jsme obě dvě kráčely, vedla až ke strašidelnému hřbitovu za městem. Když se to vzalo kolem a kolem, všechna místa, domy, nebo budovy, která byla u kraje města, lidi nazvala strašidelnými. Nikdo se k nim nepřibližoval. A ten, kdo v nich třeba jen žil, byl okamžitě označkován jako podivín, na kterého by si každý měl dát pozor.

Jedním z těch lidí je i pan Hawson. Bydlí na opačném konci města v malém domku se svou fenkou Lasy, a nikdy nikomu nic neudělal. Jen žije svůj obyčejný tichý život stranou a lidé se mu bezdůvodně vyhýbají. Jsou neskutečně upnutí. Celý Norwen je jako jedna velká hrobka plná pokrytců.

Z mého bloumání mě vyrušil až hlas Eleanor. „Koukej!" zašeptala vzrušeně a ukázala svým útlým prstem na starý dům dole v menším údolí. „Svítí se tam, vidíš?" okomenovala vzrušeně.

Po celém těle mi přeběhla husí kůže. Dům byl již několik let neobydlený. Přesněji od té doby, co zemřela vdova, které nemovitost patřila.

„Je to blbej nápad, jdeme domů El." Zatáhla jsem ji za zápěstí zpět, ale ona se rychle vysmekla a začala pomalu sestupovat z kopce dolů.

„Srábotko." Vyplázla na mě jazyk.

Tiše jsem zaklela a nedobrovolně začala sestupovat dolů za krátkovlasou blondýnkou.

Šla svižným krokem - dost nerozvážným na to, že jí kdykoliv mohla podjet noha a hrozilo, že by si něco přinejmenším zlomila. Nezastavovala se. Šlo na ní vidět, že neměla sebemenší strach z úrazu, nebo z toho, že ji někdo uvidí.

Trochu zpomalila a přikrčila se, až když jsme se ocitly téměř až u domu.

Ten dům byl vysoký a mohutný. Majestátně se tyčil do výšin nad naše hlavy kde zanikal v noční temnotě a jeho špičatá střecha s tmavými taškami působila až hrůzostrašně. A nejen střecha nabývala toho dojmu. Celý dům byl procítěn něčím nesprávným, tajemným. Jako by vybočoval z normálu. Ale co by se dalo čekat od stavby stojící již snad přes sto let tak vzdáleně od jakékoliv civilizace?