Strážkyně✔

~36~

„Pusť ho," hlesla jsem. Srdce mi tlouklo prudčeji, než kdy dřív. Byla jsem opravdu připravena vyměnit Granir za někoho, koho jsem pomalu ani neznala? Byly to city, co mě nutily udělat cokoliv pro jeho záchranu.

Muž v kápi se vítězně pousmál a ostří čepele dýky zmizelo z Brianova krku.

„Rozhodla ses moudře, Ario." Přešel až k mému lapenému tělu a něžně mě pohladil po tváři. Jeho dravčí oči mě propalovaly skrz na skrz, a já skoro až hmatatelně cítila temnotu sálající z jeho nitra. Tápala jsem po vzduchu, když odstoupil a natáhl mým směrem dlaň. Snažil se být klidný, vyrovnaný, ale i přesto byla vidět dychtivost, nedočkavost a chtíč v jeho celém postoji.

„Slibuješ, že se jemu, El a ani nikomu jinému nic nestane?" otázala jsem se. „Že je propustíš?"

Muž se zakabonil a zřetelně přikývl. Bylo mi těžko u srdce, když se jedna má ruka uvolnila z tmavé hmoty a já si pomalu sundala Granir z krku.

Ihned se dostavil šok. Celé tělo mi polil ledový mráz. Brněla mě kůže, konečky prstů u rukou i nohou. Že to byla jenom výstraha jsem pochopila až tehdy, když jsem Granir vložila nejistě muži do dlaně.

Bolest se dostavila rychle. Byla prudká, nečekaná a nekompromisní. Pohltila celé mé tělo a já pocítila závan čiré magie.

Byla jsem tam znovu. Tma okolo mě byla ta nejtemnějších ze všech, které jsem kdy spatřila, ale i přesto jsem stále zřetelně viděla své tělo. Zvedla jsem pohled od rukou a zadívala se před sebe. Stála jsem naproti Agnes, ze které přímo sálala zlost. Její hnědé vlasy levitovaly ve vzduchu a oči jí zářily čirou zlobou. „Zrádkyně!" zařičela. Její hlas nezněl ani trochu lidsky. Byl dunivý a mocně znějící.

Sklopila jsem pohled před tím jejím. Nevědomky jsem se třásla. Věděla jsem, proč se zlobí. I já jsem sama sebe nenáviděla za tu zradu.

„Zabil by je," špitla jsem. Agnes se zlostně uchechtla.

„Kolik by jich zabil, Ario? Pět? Deset?'' zněla stále více a více naštvaně.

Pomalým krokem okolo mě kroužila jako dravé zvíře a přesto v sobě nesla jistou vznešenost. „Měla jsem čest poznat mnoho Strážkyň, mou krev. Zemřeli desítky lidí, které milovaly, ale žádná z nich neměla tu drzost, odevzdat Granir jednomu ze Sedmi!" skoro až zakřičela. „Ty, krev mé krve," syčela, „ta, které jsem pomohla získat znovu po desetiletích, či staletích moc Strážkyň." V jejím hlase byla nyní už i zoufalost. „Nyní zemřou tisíce, statisíce, ba miliony lidí. A to vše jen pro démona a dívku, kterou nazýváš svou přítelkyní," procedila skrze zuby.

Její oči mě stále probodávaly, nenáviděly. Jak mohl být její pohled tak intenzivní? Nemusela ani mluvit, abych tu zlobu z jejího pohledu dokonale vyčetla. V tu chvíli jsem pocítila tíhu. Jako bych si uvědomila tu velkou chybu. Ale i přesto jsem nedokázala zapomenout na ty momenty, kdy jsem měla tu možnost vidět jeho úsměv, slyšet jeho smích a tón hlasu, nebo byť jen cítit jeho vůni. Jako by v ty momenty nebylo nic důležitějšího. Jako bych našla svou spřízněnou duši.

„Dnes mě uvidíš naposledy, Ario - poslední ze všech Strážkyň, která mě kdy spatří -, jelikož poté již nebude co strážit," zněla náhle poklidně. Avšak jistá zlost se jí z očí neztratila. „Mohla bych tento moment zdržovat do nekonečna, jelikož zde čas neexistuje. Ale tvůj osud není bohužel trpět navždy zde," povzdechla si. Poté pomalu přistoupila až ke mně a zašeptala: „Nejdříve musíš přijmout svůj osud. Až poté objevíš rudý plamen." Po těchto slovech se podivný svět rozplynul.

Vše znovu zbělalo a já zase klečela v mokrém, ledovém sněhu, pokrývající celý hřbitov. Muž v černém se pousmál a stiskl Granir ve své dlani. Zavřel oči a z jeho úst se začala linou podivná slova. Nerozuměla jsem jim, ale i přesto mi z nich naskakovala husí kůže po celém těle.