Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

1

Moje modré oči skenovaly každičký pohyb za oknem a já doufala, že je to jenom sen. Přála jsem si, abych se probudila a mohla si stoupnout k tyči, vyšplhat až nahoru a ladně po ní kroužit až na zem, kde bych lehla a prohnula se v zádech. Můj dech by byl stabilní a úsměv by jiskřil na každičký kout světa. Bohužel se mi zdá, že ten sen je nekonečný. Pořád se probouzím, ale místo toho, abych vyběhla do orosené trávy, se přesunu na vozík a pomalu se přesouvám po mém jednopatrovém domku.

Mozek mi pořád brouzdal ve vzpomínkách na Nicka, s kterým jsem byla do té doby, než jsem skončila na vozíku. Byl to jenom lhář, který mi sliboval v nemoci a ve zdraví. Kde je ten slib teď? Musela jsem se pousmát. Jeho oči byly dokonale hnědé a já v nich znala každičkou uličku, zatáčku, ale to, že mi lhal, jsem neviděla.

Chrastění klíčů mě donutil zvednout zrak a mírně se usmát na osobu stojící u dveří. Mamka. Jedna z osob, která u mě nepřestála stát. Rukami jsem se podepřela a přehoupla na vozíček. Ladnými tahy za kola jsem se dostala až k mamce, která se skrčila a obejmula mě. Objetí jsem jí vracela a po chvíli odtáhla.

„Zlato, proč nejsi převlečená? Víš, že tě čeká nový trénink, a to ve vodě." Usmála se na mě a já zakroutila hlavou. Moc dobře jsem věděla, že jdu dnes na trénink, no, nechtělo se mi. 

„Utopím se." Řekla jsem chladně. Možná by to bylo lepší. Nikdo by o mě neměl starost, protože by všichni věděli, že se mám dobře.

„Ale. Proto je tam tvůj trenér." Zasmála se a já zkroutila obočí.

„Jaký trenér, vždycky jsem cvičila s tebou a paní Larsenovou." Řekla jsem dotčeně a svůj pohled věnovala svým rukám. Nechci se ztrapňovat před nějakým dědulou. To opravdu ne!

„Zlato, paní Larsenová je jen trenérka na chodícím pásmu a né ve vodě, kdyby mohla, určitě by s tebou chodila i do bazénu. A neboj, budu tam chodit s tebou." Povzbudivě mě chytla za ruku a já přikývla. Pořád se mi ale nelíbí, že moje opora nebude paní Larsenová. Je to opravdu milá a starostlivá žena. Cvičí mě a ještě asi dalších padesát lidí, co dopadli jako já.

„Teď se pojď převléct, za hodinu a půl tam musíme být." Chytla můj vozíček a dovezla mě až do pokoje ke skříni. „Chceš pomoct?" zeptala se mě a já zakroutila hlavou. Ze skříně jsem vytáhla obyčejné bílé tričko s červenými pruhy a černé legíny. Přesunula jsem se na postel a nějak si navlékla legíny i tričko. Z vlasů jsem si udělala obyčejný cop, který jsem nechala volně ležet na svém ramenu. Na nohy si hodila jednoduché tenisky a nasedla zpátky do vozíku. Do kabelky jsem si ještě vzala plavky, ručník a hygienu.

***-

„Nevím, jestli je to dobrý nápad." Promluvila jsem k mamce a snažila se nevnímat pohledy ostatních, které jsou postihnuté podobně a nebo stejně jako já. 

„No tak, už jsme se o tom bavili. Potřebuješ co nejvíce pohybu. Říká se, že ve vodě, se cvičí nejlépe." Pohladila mě po ruce a dovezla až k lavičce, kde jsem si přesedla a počkala až přijde zpátky. „Za chvíli tady bude tvůj trenér." Řekla po chvíli, když se vrátila a já s úsměvem přikývla. Moje oči bloudily po uzavřeném bazénu, který byl určen pouze pro nás a náš doprovod. Chtělo se mi brečet, když jsem viděla ty malé děti, které měli ochrnuté tělo. Celý život před sebou a oni chudáci musí trávit čas s vozíkem. Kde jsi teď, bože? 

„Paní White, slečno." Promluvil k nám chraplavý hlas a já vykulila oči, když jsem se otočila. Jeho svalnaté tělo a kousky tetování, které měl snad všude mě natolik uchvátilo, že jsem si zasloužila malou ránu od mamky. Svůj pohled jsem zvedla k jeho očí a nevinně se usmála.

„Vy jste?" zeptala se ho mamka a on přikývl.

„Harry Styles, říkejte mi Harry, nemám rád, když mi někdo vyká. Zase tak starý nejsem." Usmál se a odvrátil ode mě zrak.

„Vy budete její trenér?" řekla nejistě mamka a on přikývl. Beru zpět, paní Laserovou už nechci. Během jejich rozhovoru jsem neustále koukala na jeho svalnaté tělo, které se pod každičkým pohybem napnulo, nebo zase uvolnilo.

„Taro! Jde se na věc!" zasmála se mamka a louskla mi před očima. Podívala jsem se na ní, protože asi zapomněla, že se bez pomoci nezvednu. Její ruka mě obmotala okolo pasu a než mě stačila vyzvednout, tak to za ní udělal někdo jiný.

„Od toho tu jsem." Usmál se na ní Harry a ona se jen vděčně usmála. Vnímala jsem každý jeho sval, který se dotýkal mé rozpálené kůže. „Můžeme si tykat?" zasmál se a zastavil u schůdků, které vedou do bazénu.

„Proč ne?" Usmála jsem se a podívala se na vodu pod sebou.

„Potřebuješ se nějak otužit?" zeptal se a já zatřepala hlavou. Příjemně studená voda se dotkla nejdříve mých chodidel, a pak i mého zadku. Postupně jsem byla celá ponořená a jeho ruka opatrně pustila mojí dolní část. Pořád mě ale držel za boky, takže nebyla možnost, že bych se utopila. No, klidně by mi nevadilo dýchání z úst do úst. Heh, holka, zapomeň na to. Možná tak ve snu. „V pohodě?" zeptal se starostlivě, zatímco nás přesouval ke ‚stáji', která je teď na dvě hodinky jenom má.

„Ano." Řekla jsem potichu a snažila jsem se alespoň trochu kopat nohama, ale ty bohužel vypověděli službu. Je sice pravda, že s oporou udělám jeden krok, ale bohužel mi to moc nejde. Aspoň, že mi bůh přidělil silné ruce, jinak bych neudělala ani krok.

„Pojď, chytni se téhle tyče." Ukázal na kovovou tyč a já poslechla. Rukami jsem se musela přitahovat, jinak bych se asi utopila. „Nejdřív si dáme malou rozcvičku. Natáhni se na vodě a rukami se přidržuj tyče." Položí mě na záda a já se přidržím tyče, tak, jak mi říkal. Stoupnul si mezi mé kolena a trochu se pousmál. „Teď nohy otevírej a zase zavírej. Do véčka, a pak do íčka." Řekl a svoje ruce položil na mé lýtka tak, aby mi mohl pomoct. „Jestli se bojíš, otočím se." Zasmál se. Moje koutky se zvedly do samolibého úsměvu, načež jsem zatřepala se svou hlavou.

„Opravdu mi nevadí, že se na mě koukáš, jen to není tak jednoduchý." Znovu jsem se zasmála a snažila jsem se své nohy rozevřít co nejvíce. Opravdu mi totiž nevadilo, že měl přímý výhled na můj rozkrok. Co? Mám plavky. Jen moje nohy jsou jako stuhlý. Prostě mozek neposlouchají.

***-

Hi, my cuties :333 Abych uvedla příběh na pravou míru. Tara White-Emily Osment je na vozíčku. Všichni snad znáte sport 'Poledance'. Ano, nedávno jsem viděla článek, jak jedna spadla a bohužel si zlomila jednu nohu. Já to převrátila a vzniklo z toho tohle... Doufám, že jste aspoň trochu pochopili děj. Píšu to na rychlo a k tomu před spaním. Doufám, že nějaké velké hrubky tam nebudou a bude se to dát číst! :)

-Budu si vážit veškeré vaší aktivity! :) Votes, komentáře, cokoliv! Jenom to přečtení mi udělá radost... :)

-Klidně můžete psát návrhy, co byste si představovali v dalších dílech, protože se mi občas stává, že nemám co psát.. :D 

-Tak to je všechno, poprosím o názor v komentářích, protože chci vědět, že to někdo čte a má o to zájem... :( Lepší pocit psaní, když víte, že to někoho baví, než pocit, že to nikdo nečte..

-Love you ---- Sweet