Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

5

„Wow, sluší ti to.“ Přiběhne ke mně Harry a chytne mě za můj vozík. Trochu se začervenám, ale svůj pohled přesměruji na hodiny, které visí nad poličkou v kuchyni. Máme docela hodně času.

„Děkuju.“ Řeknu po chvíli, když si uvědomím, že jsem mu na to nic neopověděla. Mile jsem se usmála a poklepala si prsty na stehně, které bylo od půlky odkryté. Váhala jsem, jestli si mám vzít šaty anebo kraťasy s tílkem a košilí. Nakonec jsem se rozhodla pro kraťasy, a udělala jsem dobře! Harry na sobě má svoje upnuté, černé džíny, bílé tričko a volnější sako, které na něm vypadá božsky. Kudrlinky má vyčesané nahoru tak, aby mu nepadaly do obličeje. Vypadá velmi přirozeně, ale přitom tak slušně a zároveň atraktivně. Netvrdím, že on není atraktivní i v pytli od brambor.

„Taro, máme problém. Pokud nechceš, aby ti ten vozík v kině někdo ukradl, pojď bez něho.“ Zářivě se usměje a sedne si na opěradlo křesla.

„Jo, a naučíš mě lítat?“ protočím oči a poklepu svoje nohy, které mě zatím neposlouchají a nechtějí mě udržet.

„Ponesu tě.“ Řekne odhodlaně a já se ušklíbnu. Nahodím výraz ‚Myslíš to vážně?!‘ a upravím si svoje bílé džínové kraťasy i s černou košilí, která je volně rozepnutá. „Myslím to vážně, Niall mi říkal, že bude problém s tvým vozíkem. Vyřešil jsem ho, takže tě tam odnesu a i přinesu.“ Víc se na mě usměje, čímž mu jako vždy vyskočí jeho ďolíčky a já zase protočím svoje oči. Bude mě nosit, jak nějakého debila v náručí. To určitě. „Neboj, nepustím tě.“ Strkne do mého ramene a já zakroutím hlavou.

„Nebudeš mě nosit přes půlku města.“ Zavrčím.

„Celou dobu pojedeš v autě, přenesu tě jen do kina, a pak ten kousek k restauraci.“ Zakňučí. Zasměju se jeho zkroucenému výrazu a protočím oči-moje oblíbené gesto. Přikývnu a Harry si spokojeně zapleská. Hodím po něm pobavený výraz. Mykne jen rameny a přejde ke mně. „Můžeme jít.“ Zasměje se a popadne mě do své náruče. Automaticky se mu obmotám okolo krku, abych nespadla, a nohou šoupnu vozík k sedačce, aby nepřekážel. V Harryho náručí dojdeme až do jeho Range Roveru, který je na můj vkus až příliš velký. To mi teda řekněte! Na tohle peníze má, ale na to, aby si koupil byt, to ne.

***-

„Neříkám, že jsi těžká, ale držet tě třicet minut v kuse není zrovna nejlehčí.“ Řekne potichu a já se zasměju.

„Pusť mě, teda polož mě na to křeslo tady.“ Ukážu na křeslo, které je v rohu téhle tmavé podlouhlé chodby a trochu si odkašlu, protože mi přeskočil hlas. Přikývne a položí mě na červené křeslo, které je spíše jako poblitá hnědá, když tu svítí to modré světlo, z kterého mě upřímně bolí oči.

„Najdu Nialla, měl by mít naše lístky.“ Řekne, když vedle mě položí dva popcorny a colu, co nechal koupit ve ‚stánku‘ tady v kině. Celou cestu jsme měli zapnutý rádio a já nechtěla přerušovat hudbu, která se z něho linula. Občas jsme si vyměnili usměvavé pohledy a jen tak se usmívali na cestu před námi, která zbytečně rychle utíkala.

Pohled mi spadne na Harryho tělo a vysmátou tvář, která pohledem směřuje ke mně. Mírně se usměju a podívám se na blonďáka vedle něj. Je jen o trochu menší, než je Harry a asi taky není až tak vysportované postavy, ale určitě je atraktivní. Jeho modré oči svítí v tom umělém osvětlení ještě víc, tak jako jeho bílý úsměv. Má na sobě běžný úbor, jako každý, kdo tu pracuje. Bílou košili, přes kterou má zapnuté, červeno-černé sako bez rukávů. Společenské černé kalhoty a pánské polobotky, které se blýskají stejně, jako jeho oči. Znovu se podívám do jeho očí a slabě se usměji i na něho. „Taro, tohle je Niall, Nialle, tohle je Tara, však víš.“ Usměje se na něj a já si s ním podám ruku, kterou přijme a ještě se trochu ohne, aby mě mohl obejmout.