Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

27

Po celém dni, kdy skončily návštěvní hodiny, jsme se domluvili, že tu zůstane Louis. I když Harry protestoval, protože tu chtěl zůstat on. Nakonec jsem mu vysvětlila, že nechci být sama doma, takže nakonec přikývl a nechali jsme Louise, aby tam zůstal on. S Harrym jsme museli domů taxíkem, jelikož jeho auto leželo nejspíš někde na vrakovišti, co jsem tak slyšela. Celý zadek je prý urvaný a Niall měl štěstí, že seděl na druhý straně, kde náklaďák narazil. Ano, štěstí. Mohlo by to totiž dopadnout ještě hůř, než to je.

Jsem strašně ráda, že se tak rychle probral, ale doktor neříkal nic o tom, že je to nějak neobvyklé. Prostě se probral po anestetikum, které mu píchli při operaci. Uklidnil mě i pocit, že si pamatoval zatím všechno, co měl. Doktor zkontroloval i jeho žebra a nohu-teda, vlastně celkově si ho prohlídl-a řekl, že vypadá v naprostém pořádku.

Harry zaplatil taxikáři, který nás odvezl ke mně domů, a já se spokojeně usmála, když jsem věděla, že budu konečně usínat v posteli a hlavně s Harrym. Možná by mi ani nevadilo to křeslo, kdybych se mohla opřít o Harryho.

„Máš hlad?“ přerušil mě Harryho chraplák, který se rozlinul po menší chodbičce, která byla oddělená jen zdí od obýváku a kuchyně. Sundala jsem si svůj kabát a pověsila jsem ho na věšák. Myslím, že je Harrymu líp, když ví, že je Niall vzhůru a probral se.

„Docela jo, ale obávám se, že tu nic není.“ Našpulím spodní ret, což vyvolá jeho pobavenou reakci.

„Objednáme si pizzu, dlouho jsem jí neměl.“ Zasmál se a já s úsměvem přikývla. Chytnul mě za můj bok a společně semnou si sednul na sedačku v obýváku. Opřela jsem se o jeho rameno a spokojeně ho objala.

„Myslíš, že se objedná sama?“ zašeptám, neschopná se vůbec hnout. Nejraději bych si ustlala na Harrym a poslouchala jeho klidný tlukot srdce. Uchechtne se a rukou mě pohladí po zádech.

„Taky mě to napadlo, ale asi ne.“ Vyfoukne všechen vzduch z plic, který mě polechtá na mé hlavě. Nuceně se od něho odtrhnu a vyndám si mobil z kapsy.

„Co si dáš?“ zeptám se ho a mezitím vytočím číslo, na známou pizzerii.

„Hawaii.“ Řekl po delší odmlce a já přikývla. Slušně jsem pozdravila do telefonu, když se ozval hlas muže a dala mu naše objednávky s tím, že k tomu chceme i kolu. Když už jsem se loučila, u ucha mi zabrněl mobil, což značilo novou příchozí zprávu.

„Na shledanou.“ Rozloučila jsem se a típnula hovor. S povytaženým obočím jsem otevřela zprávu od Nicka.

•Je všechno v pořádku? Nick. •

Jen jsem zamkla obrazovku, protože na něho jsem dneska neměla náladu, vůbec! Podívala jsem se na Harryho, který si mě jen podezíravě prohlédnul, a pak si odkašlal. Nepříjemně jsem se ošila a opřela se o gauč. Cítila jsem Harryho pohled na mě, a proto jsem pootočila hlavou. „Co?“ řeknu podrážděně, i když nemám důvod a zapnu televizi. Zrovna dávají nějakou kriminálku, kterou nechám puštěnou.

„Řekni mi pravdu.“ Zašeptá a já se zamračím. Úplně se k němu otočím a víc se zamračím.

„Co?“ řeknu nechápavě a u toho rozhodím jednou rukou.

„Co ti včera bylo?“ odmlčel se. „Viděl jsem, jak tě objímá.“ Zamračí se. „Co ti udělal? Proč si brečela?!“ sypal ze sebe a nedal se přehlédnout, jak znechuceně se díval, když říkal, že mě objímal. Jen jsem přivřela oči a podívala se na televizi. Je to tady.

„Byl to Nick.“ Zašeptám a jen zakroutím hlavou, abych vyhnala myšlenky na něj. Nechci na něj myslet, nechci se kvůli němu zase trápit.