Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

4

S Tarou jsme zašli nejdříve za paní Larsenovou, aby se jí omluvila, že dnes nepřijde. Šli jsme totiž za doktorem, aby nám vysvětlil, jestli je možné to, co se stalo včera večer. Tara pořád ani neví, co se stalo. Prostě si jen pamatuje, jak stála, ale hned jak otevřela oči, byla na zemi. Celý večer jsem pak poslouchal její tlumený pláč, pokoušel jsem se jí nějak utěšit, ale nic. Pořád posmrkávala a občas vydala mírné vzlyky, které tlumila polštářem.

„Slečna White.“ Zavolala na ní nějaká sestřička a já se pousmál na Taru.

„Pojď semnou, prosím.“ Podívá se na mě Tara a já přikývnu. Zvednu se a pomalu s Tarou přejedu do ordinace, kde společně pozdravíme doktora, a já se usadím do křesla vedle Tary.

„Co se děje Taro? Nějaké problémy? Bolí vás nohy?“ řekne s pokrčeným obočím a já se podívám na Taru, která má upřený zrak na svoje ruce v klíně. Svojí rukou jsem jí pohladil po předloktí, aby se víc uvolnila.

Tara

Jeho ruka mě trochu uvolnila a já vydechla všechen vzduch, který jsem už několik sekund zadržovala. Znovu jsem se nadechla a zvedla pohled k doktorovi. „Ne, nic mě nebolí. Jen se mi stala docela zvláštní věc. Včera večer jsem šla normálně spát, no a pak jsem se probudila a spadla jsem. Stála jsem. Chodila jsem, když jsem spala.“ Znovu ucítím štiplavé slzy v mých očích a já je na chvíli zavřu.

„Je hodně případů, kdy se tohle stalo. I když zrovna né u mých pacientů, ale u mých kolegů ano. Pravděpodobně to je náznak toho, že se jednou postavíte na nohy. Zjistilo se, že 50% si jen vnucovali, že nemůžou chodit.“ Řekl a já pootevřela pusu.

„Chcete mi říct, že si to jen vnucuji?“ popotáhnu a podívám se do jeho šedivých očí.

„Ne, to ne, ale může to být pravda.“ Řekne po chvilce a já se zamračím. Přikývnu a podívám se na Harryho, který všechno pečlivě poslouchá.

„Už půjdeme, jen jsem se chtěla zeptat. Na shledanou.“ Řeknu a šťouchnu do Harryho, aby se zvedl. Pozdraví ho, a pak mě odveze. Je možné, že si všechno jen vnucuji a přitom můžu chodit? Je možný, že se hned teď postavím, nebo jsem jedna z těch, která musí pečlivě makat, abych se znova udržela na nohou?

***-

Doprovodila jsem ještě Harryho do práce, a pak jela domů. Měl dneska ještě nějaké zákazníky, proto nemohl být semnou a cvičit. No co, zacvičila jsem si nakonec sama. Docela to byla úleva. Vždy dávám do cvičení všechno, vztek, radost no prostě cokoliv, co právě cítím. Můžu říct, že mám vysportovanou postavu víc, než když jsem chodila. Né, že bych před tím necvičila, ale to co dělám teď, jsem nedělala nikdy. Skoro dvě hodiny každý den a někdy si jen tak zablbnu a jdu trénovat znova.

Opravdu se musím někdy postavit. Chci pak potkat Nicka a vysmát se mu do obličeje, za to jak mi nevěřil. Jak mi řekl, že mě už nikdy nechce vidět, že jsem neschopná. Ano, přesně tohle mi řekl, že jsem jen sedící loutka, která nemá nohy. Že se o mě nechce starat, jak o nějakou křehkou věc, že si chce užívat a já bych mu jenom překážela. Heh, představit si jeden den, kdy spokojeně PŮJDU po městě a potkám Nicka, který na mě bude koukat s otevřenou pusou. Vysměju se mu do očí, za to, co mi udělal. Za to, jak mě odsoudil. Byl to jen bezcitný debil, slušně řečeno.

Při svých myšlenkách jsem se musela usmát. Přejela jsem až do kuchyně, kde jsem vytáhla všechnu zeleninu a kuřecí maso. Udělala jsem kuřecí plátek se zelinovou přílohou a Harryho porci dala do vypnuté trouby. Přesedla jsem si na gauč a talíř položila na černý stolek přede mnou. Zapnula televizi a nechala hrát nějaké interview s nějakým hokejistou, či co to bylo. Rozhovor byl až příliš nudný, proto jsem ho vypnula a vzala si svůj tablet, kde jsem začala projíždět Twitter a Facebook. Nic nového.