Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

6

Harry rychle vyběhne, i semnou, z restaurace a běží, co nejdál od ní. Párkrát se rozhlídne, jestli za námi někdo neběží, a pak si sedne i semnou na lavičku. Trochu zamrznu, když si mě posadí na klín, a proto raději přesednu na pevnou lavičku. Konečně se nadechnu čerstvého vzduchu, protože během mého smíchu, jsem se prostě nestihla nadechnout. Je mi divný, že na nás nezavolali policii. Vyplašili jsme jim snad všechny hosty a já bych si měla uvědomit, že už nejsem puberťačka.

Aby všichni pochopili, o co jde. S Harrym jsme přišli jako slušní lidé do restaurace a sedli si na naše objednané místa, i když se za mnou otáčeli, proč mě nosí v náručí. Všechno probíhalo v pohodě, dokud nám číšník nepřinesl oříšky a předkrm. Protože Harry neumí kousat, uvízl mu jeden oříšek v krku a já se začala nehorázně smát jeho tváři, která nabírá červenou. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomila, že se dusí a proto po minutě Harryho mávání rukami přede mnou, jsem pochopila, že chce pomoc. Musel ke mně dojít, jenže když se předklonil, vypadl z něj oříšek, který mi přistál na stehně. Začala jsem pištět a několik lidí okamžitě zaplatilo. Musím říct, že za dnešek jsem se nasmála až moc. Bolí mě břicho, řasenku mám skoro všude a musím být červená jak rajče.

Nejvíc bylo, když se Harry rozhodl udělat nálety na nějakého starého pána oříšky. Cvrnkal je po něm a já se jen smála, když se malé kuličky odráželi od jeho plešky.

„Bože, divím se, že nás nezabili. Já bych zabil lidi, kteří by mi po restauraci házeli s hlavním chodem a s oříšky.“ Zasmál se a opřel se o lavičku. Prudce zakolísal, když přepadl dozadu. Nevšiml si, že u ní není opěradlo?! Dostala jsem další záchvat smíchu, když si vzpomenu na lítající špagety a teď na lítajícího Harryho. „Moc se nesměj!“ chytne mě okolo břicha a stáhne mě na zem k sobě. Doufám, že tu nějaký pes nevykonal svou potřebu. Opravdu bych nechtěla mít přitisknutý exkrement na mém oblečení

„Harry, nás už tam nikdy nepustí!“ šťouchnu do něj a zasměju se. Zakloním více hlavu a podívám se na skoro tmavou oblohu. Divím se, že je pořád teplo. V Londýně, tuhle dobu, nikdy nebývá až takové teplo. Nebo je to tím, že moje tělo vykonává větší potřebu energie, tudíž vzniká i teplo?

„A komu to vadí? Je tady spoustu restaurací!“ otočím se na něj a zadívám se mu do jeho očí, které se na mě upřeně koukají. „Jejich chyba, že mi v krku zaskočil JEJICH oříšek.“ Řekne vážně, s důrazem na slovo ‚jejich‘, a já si vzpomenu na Harryho rudou tvář. Vybuchnu do dalšího návalu smíchu a víc se skrčím od toho, jak mě zase bolí břicho. Dá se na to umřít?! Připadám si, jako bych měla krámy!

„Jste v pořádku, slečno?!“ řekne nepříjemným hlasem nějaký hrubý hlas a já zvednu hlavu. Podívám se na staršího pána s pejskem, který se naštvaně kouká na Harryho. Nadzvednu jedno obočí, než vstřebám jeho otázku a poté se usměju.

„Ano, ano.“ Odpovím rychle. Opravdu si právě myslel, že mi Harry něco dělá? Musím se usmát, abych byla přesvědčivá. Jen kývne a po chvíli zmizne za stromy. Jeho pleška se ještě zaleskne v dálce a já se otočím na Harryho, který propukne v další záchvat smíchu. Nebylo toho už dost?!

***-

Unaveně jsem vlezla do horké vany a hlavu si opřela o polštářek, co tady mám. Nikdy bych neřekla, že smích dokáže tolik vyčerpat. S Harrym jsme pak ještě projížděli uličkami Londýna a nakonec, když jsem tam skoro usnula, nás odvezl ke mně domů. Harry si ještě zapnul televizi, takže se pravdě podobně dívá na nějakou kravinu, co zase dávají. V poslední době tam opravdu dávají jen samé blbosti. Nedokázala bych se dívat na televizi déle jak deset minut. Poslouchat pořád to samé? Ne...