Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

23

Harry

Ruka, v které jsem držel maličkou krabičku s prstýnkem pro ní, se mi neuvěřitelně třásla. Vlastně se mi třáslo všechno. Nedivil bych se, kdyby si myslela, že jsem dostal epileptický záchvat. Třásl jsem se opravdu hodně a sám se začínal bát. Víc jsem zmáčknul její ruku, když už pět minut zírala s pootevřenou pusou na mě. Zkousl jsem si ret, když pořád nic neříkala. Vůbec se nehýbala, jediné, co se na ní hýbala byly slzy, které jí stékaly po tváři a vlasy, které jí slabě odfoukával studenější vítr. Zkusil jsem jí zmáčknout její ruku ještě jednou, protože mě už docela bolelo koleno, od toho, jak jsem na něj nechal působit půlku své váhy. Vůbec nic. Zdá se mi to, nebo ani nemrká? Odkašlu si a při tom jí trochu štípnu do slabé kůžičky na jejím prstě.

„C-cože?“ zašeptá a mě se uleví, když aspoň promluví. Polknu možná až moc hlasitě a trochu přivřu oči.

„Vezmeš si mě?“ řeknu možná tišeji, než jsem měl naplánováno, ale to mi v tuhle chvíli nevadilo. Nadzvednul jsem svoje obočí, když znovu neodpovídala. Nenápadně jsem si povzdychnul, ale pořád se jí upřeně díval do jejích očí, které mě pečlivě, a bez mrkání, pozorovaly.

„Co?“ zašeptá a já nadzvednu obočí. Dělá si ze mě jenom srandu, nebo jsem to opravdu řekl tak potichu?

„Vezmeš si mě?!“ řekl jsem už nahlas a s trochu podrážděným hlasem, jelikož jsem čekal odpověď ‚Ano‘. No, vlastně jsem více čekal odpověď ‚Ne‘, ale odpovědi typu ‚Co a Cože‘ jsem opravdu nečekal.

„J-já.“ Začala větu, ale nedořekla jí. Povzdychl jsem si znovu a trochu se napřímil, protože mě začaly z toho desetiminutového klečení bolet záda.

„Taro.“ Naléhavěji jsem vyslovil její jméno, protože se zdálo, že bychom tu strávili klidně celou noc.

„Harry, já nevím.“ Zašeptá. Zavřu oči od bolesti, která mě udeřila do hrudě. „Můžu si to nechat promyslet?“ řekne potichu, ale víc nahlas, než před tím. Trochu se zamračím a olíznu si rty. Jen zavrtím hlavou.

„Proč promyslet?“ naštvaně položím ruku na její stehno, protože mě začínala bolet.

„Neznáme se moc dlouho a... Vlastně se vůbec neznáme.“ Zašeptá a já se zamračím, jak může říct takovou blbost?!

„Neznáme?!“ zavrčím a přitom se zamračím.

„Dobře, známe se, ale ne tak dobře.“ Zašeptá a já poprvé sklopím hlavu, čímž po dlouhé době ukončím náš oční kontakt. Nádech, výdech. Trochu se nadzvednu, abych byl v úrovni její tváře. Prsty přejedu po její tváři, až k bradě, za kterou jí opatrně chytím a palcem přejedu po jejích rtech. Podívám se do jejích očí, které jen propalují moje rty. Přivřu ty svoje a víc se k ní přiblížím. Cítím její horký dech, který rychle naráží na mojí pokožku a rty. Zhluboka se nadechnu, než lehce otřu svoje rty o ty její. Zkousnu její spodní ret a mírně ho nasaji. Netrvá dlouho, abych nepocítil, jak se její ruce dostanou k mé hrudi a za zátylek. Lehce se usměju, když i ona začne spolupracovat. Víc polibek prohloubím a jazykem přejedu přes její rty, které jako vždy chutnají typicky pro ní, a to sladce.

„Už si se rozhodla?“ usmál jsem se a chytil jsem jí její ruku, které pomalu sklouzla z mé hrudi.

„Co když řeknu ne?“ řekne už s větším klidem a s dokonalým úsměvem.

„Tak to budu zkoušet tak dlouho, dokud neřekneš ano.“ Ušklíbnul jsem se a ona se zamračila.

„To je...“ nedořekla to a já nadzvednul obočí. „Ano.“ Zašeptala a mně se rozšířily oči. Asi jsem blbě slyšel. Určitě řekla, ať vypadnu, že mě nechce ani vidět. Jo, to určitě řekla, ale můj mozek chtěl slyšet něco jiného. Přesně tak.