Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

12

Harryho tělo pořád leželo bez hybně na studené podlaze obýváku a já nevěděla, co mám dělat. Rychle jsem slezla z gauče a doplazila se až k Harrymu. „Harry?!“ zavzlykala jsem a nahmatala mu na krku pulz. Žije. Chytla jsem ho za ruku a pevně ho zmáčkla. „Mobil.“ Zašeptala jsem a ruce zasunula do kapes. „Kde je?!“ zavrčím a utřu si svoje slzy. „To dokážeš.“ Zašeptala jsem a podívala se na bar, který byl oproti mě strašně vysoký. Spíše se mi to zdálo, že je vysoký. Klekla jsem si na kolena a musela se přidržovat země, abych se nesvalila. Rukami jsem se přidržela barové židličce a po chvilce ucítila bolest na mém zadku. „Taro, to dokážeš!“ podívala jsem se na Harryho, který pořád ležel. Jenom spí! Uklidňovala jsem se a podívala se na bar, kde leží pevná linka. „Jen třicet sekund.“ Zavrčím a zkusím to znovu. Ruce pevně položím na barovou židličku a zvednu svoje tělo. Zatnu všechny svaly a přidržím se baru, který je teď jediný mou oporou. „Ještě kousek.“ Podívám se na linku, která je necelý metr, možná víc, ode mě. Zavřu svoje oči a pořád se přidržuji baru po své pravé ruce. Moje nohy udělají první krok a já otevřu oči. Zkusím to zopakovat a povede se. Musím se přidržet baru, když na chvíli ztratím rovnováhu. Natáhnu se pro sluchátko a chytnu se linky, když začnu padat. „Prosím.“ Zašeptám a cítím svoje slané slzy, které stékají do mojí otevřené pusy. Zapřu se a konečně se s pomocí linkou napřímím.

Ani nevím jak, ale po chvilce jsem pokládala sluchátko a spadla na studenou zem. Doplazila jsem se k Harrymu a pohladila ho po tváři. Zkontrolovala jsem mu znovu pulz, který mi dokázal, že pořád žije. Byl ale pomalejší, než před několika minutami. „To zvládneme Harry.“ Zašeptala jsem blízko jeho ucha a lehce ho políbila na jeho tvář. Slyšela jsem tlumenou sirénu sanitky, kterou jsem zavolala a usmála se. „Už jsou tady.“ Pohladila jsem ho a přejela mu hřbetem ruky po jeho lícní kosti.

Dveře se s hlasitou ránou otevřely a já se usmála se slzy v očích na Harryho. Nemohl to vidět, ale i tak jsem ho chtěla povzbudit.

***-¨

„Pane doktore?! Co mu je?“ přejedu s vozíkem k doktorovi, který právě vyšel z oddělení SÁL. S deskami v ruce ke mně přišel a sedl si na křeslo vedle mě.

„Nic vážného se nestalo. Vy jste jeho přítelkyně?“ řekl a já se zamračila.

„Ano.“ Zalhala jsem. Věděla jsem, že by mi jinak neřekl žádné informace. Pečlivě si mě prohlídl a poté přikývl.

„Byl dehydrovaný. Když spadl, z toho, jak se mu zamotala hlava od žízně, bouchl se do týlu hlavy, kde si protrhl slabou kůžičku. Uhodil si jen slabý otřes mozku. Příště dohlídněte na to, aby měl v pořádku pitný režim. Mohlo to skončit velmi špatně. Týl hlavy je citlivý.“ Upozornil mě a já přikývla. Měla jsem radost, že mu není nic víc. Když jsem viděla tu krev, bylo mi blbě. Nechtěla jsem si připustit, že se mu něco stalo.

„Můžu se za ním podívat?“ zašeptám a slabě se usměji.

„Ale buďte potichu, chvilku musí odpočívat.“ Pohladí mě po rameni a já přikývnu.

„Kdy ho pustíte?“ zvednu pohled a podívám se do jeho šedivých očí.

„Nebojte, nebude tu dlouho. Tři noci si ho tu radši necháme, abychom ho měli na očí, jak bude vypadat jeho hlava.“ Ujistí mě úsměvem a já přikývnu. Doktor mě odveze na pokoj, kde leží Harry a já spočinu zrakem na těle, které je volně hozené na posteli. Přejedu k němu a otočím se na doktora, který v tichosti odejde.

„Ty si mi dal!“ zavrčím a chytnu ho za ruku. Nahnal mi pořádný strach. Stačí, když někdo zakopne a rozbije si koleno, abych dostala infarkt k tomu, že umře hned na místě. Nesnáším krev a cokoliv, co jde zevnitř těla. No, prostě už jen při pomyšlení na to, se mi dělá blbě, takže o tom ani přemýšlet nebudu.