Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

2

„Na to, že cvičíš ve vodě poprvé, tak ti to jde." Usmál se na mě a já se přidržovala za jeho zátylkem.

„Jde? Dneska mi ty nohy odumřou úplně." Zasmála jsem se a on protočil své smaragdové oči.

„Kam ti vlastně zmizela mamka?" Posadil mě na lavičku a podal mi můj ručník, do kterého jsem se zabalila. Nějak jsem úplně zapomněla, že tady vlastně je.

„Netuším." Zašeptala jsem a rozhlídla se kolem. Bohužel tu bylo spoustu lidí, ale ani jeden z nich nebyla moje mamka. Jako fakt?

„Chceš nějak pomoc?" Zeptal se mě, když jsem si přesedla na vozík.

„Chceš mě převlíknout?" Zasmála jsem se s nadzvednutým obočím.

„Můžu?" Odpověděl otázkou..

„Chceš?" Zopakovala jsem svou otázku, kterou jsem položila i před chvílí.

„To by ti to nevadilo?" Zasekl se.

„A tobě?" Naklonila jsem hlavu na pravou stranu a sledovala ho.

„Mě ne, ale-." Jeho pohled zabrousil někam za mě, když se po celém bazénu rozlinul pisklavý hlas.

„Ahoj, zlato!" Přivinula se k němu blondýnka, která je v podstatě vyšší než já. Její rty se přitiskly na ty jeho a já svůj pohled radši odvrátila a odjedla od tamtaď. Tak jo holka, tenhle už je zadaný. Z tašky, kterou jsem měla přehozenou přes vozík, jsem vytáhla mobil a napsala mamce vzkaz, že budu čekat před vchodem, ať mě nehledá vevnitř. Zajímalo by mě, kam zmizela. Odpovědí mi bylo pouhé OK, a proto jsem se vydala do koupelny a šatny, kde jsem se po umytí osušila a oblékla. Někdo by říkal, že by nedokázal žít, kdyby se nemohl postavit. Tady máte důkaz, že i když 'nemáte' nohy, tak to jde.

Taky jsem nevěřila tomu, že dokážu žít bez nich. Stačilo jen posilovat na ruce a naučit se dělat všechno bez nich. Trvalo chvíli, než jsem se to naučila. Dneska si uvařím, dojdu na záchod, okoupu se, obleču, dojdu nakoupit, no prostě běžné činnosti zvládnu bez něčí pomoci.

***-

„Taro? V pátek jsem teda zase u tebe a půjdeme do toho bazénu, zítra nebudu moct, tak to zvládni sama s paní Larsenovou. Mám tě ráda, hezky se vyspi." Vlepila mi jeden polibek na tvář, než se usmála.

„Mami? Jestli nechceš chodit do toho bazénu, můžu tam jít sama. Stejně si tam dneska ani nebyla." Zasmála jsem se na mamku, která se na mě s nadějí otočila. 

„Ty by si to zvládla?" Nevěřícně se mě zeptala s kapkou smutného hlasu. 

„Jasně, nemusíš se o mě pořád starat. Stačí, že tu seš skoro každý den. Musím se o sebe starat sama." Zasmála jsem se a dojela až k ní. Chytla jsem její vrásčité ruce a podívala se do její tváře, která měla jen pár vrásek, oproti rukám.

„Dobře, ale aspoň tě tam budu vozit, dalo by to námahu jezdit až k paní Larsenové." Usmála se na mě a já s úsměvem přikývla.

„Už jdi, chci si lehnout." Zasmála jsem se a vyprovodila jí z mého domku. Uvolněně jsem se opřela o opěradlo svého vozíčku, když mamka zmizela, u čehož jsem se usmála

Dojela jsem i s pitím k posteli a pití položila na malý noční stolek. Opatrně jsem si přelezla na postel a rukami poposunula vozík. Tělo jsem překryla peřinou a jednou rukou pohladila svoje nohy.

„Prosím." Zašeptala jsem, a doufala, že mě poslechnou a začnou znovu chodit. Je to jako, kdybyste měli zvedat tunu. Jako by vám odumřely všechny svaly. Musím začít pevně makat, protože se jinak nikdy nepostavím. Je to hnusný pocit, když víte, že se možná už nikdy nesvezete po tyči a svými nohami nebudete vzhůru.