Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

9

Slyšela jsem jenom jeho kroky, ale dveře se pořád neotevíraly. Chvilku jsem počkala, ale když se dveře pořád neotevíraly, zabouchala jsem hlasitěji, než před tím. V pokoji se ozvalo hrobové ticho a po chvíli i jeho chraplavý hlas, který mi dovolil, abych vstoupila do jeho pokoje. Přejela jsem k jeho posteli, kde seděl, a zadívala se na jeho ruce, které se různě proplétaly. „Jsi v pohodě?“ promluvím, když Harry pořád kouká na zem. Jeho oči vyhledají ty moje a já můžu vidět, jak jsou napuchlé od pláče. „Pane bože, co se stalo?“ pohladím ho po hřbetu ruky a vezmu si jí k sobě na klín. Pevně stisknu jeho ruku, která se mezitím propletla s tou mou, a sleduju jeho další slzu, která stéká po jeho líci. Okamžitě si jí setře a já se přesadím na jeho postel. Pořád držím jeho ruku a tou druhou ho začnu hladit po zádech. Nejdřív Niall, teď Harry. Nikdy jsem neviděla plakat kluky a ještě k tomu dva najednou.

„Vzpomínal jsem.“ Řekl potichu, ale já ho slyšela. Povzbudivě jsem se usmála a dala mu jeho kudrlinky na stranu, když mu spadly do očí.

„Na co?“ znovu ho pohladím a pevněji stisknu.

„Na Gemmu, rodiče.“ Vzlykl a položil se na záda. Jeho nohy pořád ležely na zemi, ale při tom ležel. Přešoupla jsem se k němu, abych mohla vidět do jeho tváře.

„A co se vlastně stalo?“ pohladím ho po předloktí a utřu slzy, které mu volně padají po tváři, až na jeho povlečení.

„Moji rodiče měli autonehodu, když se vraceli z dovolené. Měl jsem jet s nimi, ale zlomil jsem si nohu, a prostě jsem tam ani nechtěl, protože by to bylo zbytečný. Gemma řekla, že se o mě postará, a tak jsem zůstal doma společně s Gemmou. Den, co se měli vrátit, jsme se s Gemmou pohádali. Hádali jsme se o tom, že si tam chtěla pozvat kamarádku, jenže já nechtěl, protože jsem se těšil na rodiče a né na její kamarádku. Nebavili jsme se do večera, než nám zavolala policie, že naši rodiče jsou mrtvý a že si pro nás přijedou a uvidí, co s námi bude dál. Gemma i já jsme tomu nechtěli uvěřit, a když jsme uvěřili, začali jsme brečet. Kdo by taky nebrečel. Gemma mi to ten den dala za vinu a do péče si mě vzala moje teta. Bylo mi sedmnáct a v osmnácti jsem už sháněl bydlení u kamarádů, holek a tak. S Gemmou jsme se neviděli, spíše já nechtěl. Nakonec náš bývalý člen skupiny odešel s ní no New Yorku. Je s ní pravděpodobně až do teďka a kvůli němu jsme se taky pohádali. Prostě mě mrzí, že mi to dala za vinu. Do nedávna jsem si to za vinu pořád dával a vlastně pořád dávám. Kdybych s nimi jel, možná by se nic nestalo a my jsme se se sestrou normálně bavili.“ Řekl s občasnými vzlyky a posunul se víš, aby si mohl svoje nohy natáhnout na postel. Svojí hlavu měl položenou na mém klíně. Jednou rukou jsem ho pevně držela za tu jeho, kterou pořád nerozpojil, a druhou ho hladila po jeho lícních kostech a občas zajela do jeho kudrlinek.

„Harry, určitě to není tvoje chyba! Nemůžeš za to, že měli autonehodu. Zavinil si jí snad? Ne, takže to tvoje vina není. Přeci nemůžeš za to, že sis zlomil nohu a nebyl v tom autě s nimi. Bůh ví, jak by to dopadlo. A Gemma to určitě tak nemyslela. Možná měla afekt. Před tím si jí rozčílil, a pak jí ještě oznámili tohle. Psychicky to třeba nesnesla.“ Pošeptala jsem, protože mě samí se chtělo brečet z toho, jak jsem viděla jeho slzy, které se klouzaly po jeho tvářích.

„Taro?“ zakloní hlavu trochu dozadu, čímž se moje oči střetnou s těmi jeho. Nadzvednu obočí a pohladím ho. „Nikomu tohle neříkej, to, co se mi stalo, prosím.“ Zašeptá a vážně se na mě podívá. Přikývnu. „A Taro?“ popotáhne a já k němu znovu stočím pohled. „Zůstaneš tu, prosím?“ zašeptá skoro neslyšně a odvrátí svůj pohled ode mě.

„Jasně.“ Usměju se a prsty mu vytvaruji na tváři úsměv. Konečně se usměje a já ho pohladím po jeho ďolíčkách, které mu vyskočí.