Hell? Heaven? I don't know. ♥KOREKCE♥

13

Nádech, výdech. Strčil jsem klíč do klíčové dírky a mírně s ním otočil na pravou stranu. Slabé přeskočení mě usvědčilo o tom, že je odemknuto a proto jsem zabral za kliku a otevřel dveře. Vstoupil jsem potichu na tmavší plovoucí podlahu a zul si svoje bačkory, které mi dali v nemocnici, protože moje vlastní boty měli oni. Hodil jsem přes sebe mikinu, která vysela na věšáku, protože jsem celou dobu byl jen v černých džínách. Pomalu jsem přešel k jejím dveřím a trochu se k nim naklonil, abych slyšel aspoň něco málo. Vůbec nic. Potichu jsem otevřel její dveře a strčil do nich svojí hlavu. Projel jsem celou místnost a spočinul na její postavě, která na sobě měla obyčejné tričko a legíny. Vozík stál vedle její postele. Vstoupil jsem do jejího pokoje a pro jistotu zavřel dveře. Její tělo se vůbec nehnulo, spíše se nadzdvihovalo a zase klesalo. Přešel jsem blíž a trochu se přes ní naklonil, abych viděl do jejího obličeje. Měla zavřené oči a pusu měla zavřenou též. Vlasy jí padly do obličeje, a proto jsem jí je odhrnul a strčil za ucho.

Modré studánky se okamžitě otevřely a já ty svoje musel zavřít. Nechtěl jsem se jí koukat do očí. Po chvíli jsem je stejně otevřel a podíval se do jejího překvapeného a mírně vystrašeného výrazu. Posadil jsem se vedle ní a sklopil hlavu.

„Co tady děláš?“ promluvil její hlas a já se k ní otočil. Zkousla si spodní ret a sklopila pohled. Jak já bych se rád přisunul blíž a položil svoje rty na ty její. Klid, buď tě jen zabije anebo vyhodí z domu.

„Š-šel jsem se omluvit.“ Zašeptám, pořád upírajícím se pohledem na ní.

„Za co?“ řekla nechápavě a já nadzvednul jedno obočí. Nestalo se to?

„No, to co se stalo v té nemocnici a... prostě jsem to neměl udělat, ale... byla si strašně blízko a já... nevydržel jsem to proto-.“ Její rty se přitiskly na ty mé a já vykulil oči.

„Moc mluvíš.“ Zašeptala do polibku a položila mě na postel. „Nemusíš se omlouvat, kdyby mi to vadilo, řekla bych to.“ Usmála se na mě, když se její rty, které tentokrát chutnaly po čokoládě, odtrhly.

„Dobře, jen... Máš ještě?“ zkousnu si ret a ona se zatváří zmateně. „Čokoládu.“ Olíznu svoje rty a ona svou hlavu schová do mé hrudi. Její ruka najde polštář a vjede pod něj. Po chvíli vytáhne oříškovou čokoládu a podá mi jí. Pootevřu pusu, protože jsem nečekal, že jí opravdu má. Nečekal jsem moc dlouho a vzal si jeden čtvereček, který jsem si položil na jazyk. Druhý jsem vložil Taře do úst a přitom jí přejel po její bradě. „Takže se na mě nezlobíš? Nevyhodíš mě z domu a ani mě nazabiješ?“ ušklíbnul jsem se a ona se zasmála.

„No, to si ještě rozmyslím.“ Zatvářila se vážně, ale její cukající koutky jí prozradili. Převalil jsem se na ní a spokojeně jí objal. „du-sí-š mě!“ řekla přiškrceným hlasem a já se zasmál. Loktem jsem se nadzvedl a druhou rukou jsem jí pohladil po tváři. „Harolde!“ zařvala na mě a odstrčila mě ode mě. „Co tady děláš a proč nejsi v nemocnici?!“ zavrčela a já si ulevil. Už jsem si myslel, že si všechno rozmyslela.

„Nechci tam být.“ Zamručel jsem a lehl si na bok vedle ní.

„Já taky nechci být na vozíčku a jsem, takže dělej.“ Zavrčí a já zatřepu svojí hlavou. Nevinně se usměju a pohladím jí po ruce.

***-

Tara mě vlastnoručně odtáhla do auta k Louisovi, který ještě pro jistotu čekal před domem, kdyby mě náhodou opravdu vyrazila. Doktor mi řekl, že se mi mohlo něco stát, ale když jsem mu řekl, že to jen pobolívá, tak mi řekl, že bych už mohl jít, když už jsem oblečený, ale jen, když mě bude někdo hlídat. Samozřejmě jsem svůj zrak přesunul na Taru, která s protočením očí přikývla. Spokojeně jsme přijeli k ní domů, kde si hned zacvičila a já na ní dával pozor. Udivuje mě, že kvůli ohrožení dokázala vstát. No, přeci se říká, že kvůli vlastnímu životu byste klidně unesli dvojnásobek své váhy. Tara se velmi zlepšila. Když jsem jí viděl poprvé, musel jsem jí se vším pomáhat a teď? Teď mě odhání, že všechno zvládne sama.