Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

8 💜

Martinus's POV

Ráno mě probudilo příjemně hřející slunce. Noel vedle mě stále podřimoval a já dostal nápad, že bych se mu mohl pomstít. Včera mě vzbudil a vylekal k smrti, takže jsem mu to chtěl oplatit. Pozoroval jsem ho, jak spokojeně spí a vymýšlel dokonalou pomstu. Vypadal, že nemá v plánu se v nejbližší době vzbudit a usnadnil mi tím můj ďábelský plán. Přemýšlel jsem, jak nejlépe to šlo, ale napadaly mě jen věci, na které jsem nebyl vybaven. Protože tady v lese se toho vážně moc nenacházelo. Tudíž jediné, jak bych ho mohl probudit, bylo, že bych na něho hodil veverku. Jenže i tady nastal problém. Kde mám sakra sehnat veverku? Protože vážně  pochybuji, že kdybych zavolal:,,Veverky pojďte probudit Noela!", že by nějaká nadšeně přihopkala. Leda, že bych sehnal nějaké oříšky a pak se pokusil ty veverky sem nalák- Ne! To by nešlo!

Zvolil jsem proto jednoduchou, ale snad účinnou, metodu. A to takovou, že mu u hlavy prásknu botama. Není to nic extra, ale je to snad jediná možnost. Sundal jsem si boty, dal mu je nad hlavu a hlasitě s nimi prásknul o sebe. Byla to celkem veliká rána, takže nepochybuji o tom, že bych vyplašil zvěř v našem okolí. Noel nadskočil leknutím a následně se to pokoušel rozdýchat. Koukal na mě, jako kdyby viděl ducha. Já si boty znovu oblékl a strašně jsem se začal smát. ,,To už jsi mě mohl rovnou shodit z toho posedu dolů." Lehl si a dále se to pokoušel rozdýchat.       ,,No vidíš. To mě nenapadlo." Zamyslel jsem se. ,,Tak možná příště." 

,,Na to ani nemysli." Pohrozil mi.

,,V noci jsem se vzpamatoval, takže já se s tebou loučím a zase někdy na viděnou." Začal jsem se zvedat a slézat z posedu.

 ,,Nazdar," Zašklebil se Noel. ,,a přísahám, že nedopadneš dobře, pokud se někomu zmíníš o tom, že sem chodím."

Nad jeho poznámkou jsem protočil oči a s nepředstíraným nadšením se vydal domů. Cestou jsem byl čím dál víc nervózní. V hlavě mi proudilo nekonečno otázek, ale jedna byla hlavní. A to, Jak to proběhne a co mám říct? Nevěděl jsem, zda se mám omluvit, říct pravdu, či nějak zalhat. Rychlost mé chůze byla menší a menší. I když to nešlo, snažil jsem se to oddálit. Nohy jsem pomalu sunul po rozpáleném chodníku a slunce mi ostře pálilo do zad. Já ho však nevnímal, protože můj pohled spočinul na mém domově. Vysoký bílý dům byl přede mnou a já stál před jeho dveřmi. Nádech. Výdech. Zmáčknul jsem zvonek a domem se ozval řinčivý zvuk.

Dveře se otevřely a v nich stála moje maminka se smutným výrazem. Vzhlédla ke mně, přikryla si dlaní pusu a oči se jí doslova rozzářily nadšení. ,,J-Já-" koktal jsem a skenoval kamínky nacházející se na cestě. Nestihl jsem to dopovědět a mamka mě silou obejmula. To už mi emoce selhaly úplně. Začal jsem brečet a tisknul si manku blíž k tělu.

Vzadu v chodbě se vynořila Emma a jakmile mě spatřila, tak se ke mně rozběhla. Mamka mě pustila a otírala si slzy, které ji na tváři zanechaly mokré cestičky. Kleknul jsem si na Emmy úroveň, roztáhl ruce a přivinul ji do medvědího objetí. ,,Promiň, moc se ti omlouvám. Neměl jsem na tebe křičet. Promiň, Emmo." Šeptal jsem a dále ji k sobě tisknul.

Trochu se ode mě odtáhla: ,,Všichni jsme se o tebe báli." Jen jsem se pousmál a už se postavil do normální polohy. ,,Tak pojď.  Přeci nebudeš stát ve dveřích." Pobídla mne mamka a strčila mě dovnitř, a to doslova. Sundával jsem si boty a v tu chvíli se sem přiřítilo moje dvojče a začalo mě mačkat v objetí. ,,Konečně, Tinusi, konečně." Pronesl hluboký hlas mého táty, který mě obejmul hned po Marcusovi. ,,Když jsi byl pryč, někdo tě zrovna přijel navštívit." Smál se na mě Marcus, ,,Čeká v obýváku."

V obýváku v křesle seděl vysoký kluk se smaragdovýma očima. Přesně ten, který mi kdysi pomotal hlavu. Usmívál se na mě až se mu na tvářích tvořily nepatrné ďolíčky. ,,Jaydene." Vydechl jsem přebytečný vzduch a zalapal po dechu. ,,Ehm...Ahoj." Byl značně nervózní. Dalo se to poznat už z jeho rozpačitého úsměvu a také toho, že se nervózně podrbal na zátylku. ,,Proč se tu po tom všem ještě ukazuješ?" Můj překvapený výraz se změnil na chladný. Neměl se vracet a čekat, že vše bude dobré. Nechal mě tu se spousty otázkami a ani jedinou odpovědí. Políbil mě. Pomotal mi hlavu. A když mi to začalo docházet, odjel.

Teď mě spíš než on zajímala Holly. Konečně jsem nemusel spát na tvrdé zemi, ale v měkkých peřinách. Před skokem na Holly jsem si převlékl oblečení. Nehledě na to, že bych se potřeboval vysprchovat, jsem na ni skočil.

~~~

Z mého chrupkání mě probudily něčí prsty v mých vlasech. Pootevřel jsem oči a před sebou spatřil Jaydena. Usmíval se na mě jako sluníčko, zatímco já po něm vrhal zmatený výraz. Nemohl jsem pochopit, co sakra dělal na mé posteli. A proč mě sakra prohrabával vlasy. ,,Co je?" Odtáhl jsem se do sedu, aby na mě nedosáhl. ,,Víš, Martinusi, já jsem se musel vrátit za tebou. Nedával jsi mi spát a musel jsem tě znovu vidět." Povzdechl si. ,,A co když tě já vidět nechci? To tě nenapadlo?" ,,Vážně promiň. Já musel, i když jsem chtěl zůstat a být s tebou." Chtěl mě pohladit po tváři, ale já mu chytl ruku se slovy: ,,Nesahej na mě." ,,Já chápu, že jsi musel. Prostě jste se stěhovali a s tím jsme nemohli nic dělat." Dodal jsem, ,,Ale proč, řekni mi proč, jsi se mi neozýval? A hlavně, proč jsi mi to s tím stěhováním řekl až na poslední chvíli." ,,Já myslel, že to tak bude lepší." podíval se na mě zklamanýma očima a já trochu vyměkl: ,,Ale měl jsi mi to říct dřív, než den před odjezdem. A teď, pokud dovolíš, bych se rád vysprchoval a připravil do školy." Nic nenamítal a opustil můj pokoj.

~~~

,,... A nezapomeňte na zítřejší test." Připomněla paní Donntonová, naše učitelka norštiny, bez ohledu na to, že už všichni byli na cestě domů a nikdo ji nevěnoval pozornost. I já si uklidil věci a vydal se vstříc domovu. Před odchodem ze školy jsem zamířil ještě ke skříňce, abych si tam odložil věci. Chodby byly skoro prázdé a nikdo nikde nebyl, až na pár vyjímek.

Chodba už byla vylidněná a tichá. Ozývalo se jen šoupání mých nohou o podlahu. Vzápětí jsem se ocitl u mé skříňky a odložil si tam věci. Při pokládání učebnic do skříňky jsem zaslechl kroky a cizí hlasy. Díky světlům na chodbě jsem první zahlédl stíny postav a poté až samotné postavy. Z pozarohu vyšla Noelova parta a po chvíli i samotný Noel. ,,Čumte! Buzna je zpátky!" zakřičel jeden mým směrem a rozešli se ke mně. ,,Kde ses celej ten tejden schovával, co?" Ušklíbl se ten, který stál vedle blonďatého kluka, jenž mi věnoval pozornost jako první. ,,To ti může být u prdele." Pokoušel jsem se ho ignorovat a dál si rovnal učebnice.

Někdo mě silou chytl za rameno a otočil mě k němu. V tu chvíli se mi to tváři rozlila tupá bolest, protože mi ten blonďák dal pěstí. Se syknutím jsem se chytl za zasažené místo. Než jsem se pořádně stihl vzpamatovat, uštědřil mi další ránu. Tentokrát však větší a bolavější. Následně mě shodil na zem a začali do mě kopat. ,,Co to, do prdele, děláte?" Rozlehl se hlas Noela skoro prázdnou chodbou. Podíval jsem se na něj pohledem, který přímo prosil, aby je zastavil. ,,Jste ani na mě nemohli počkat? Já si chci kopnout taky." Zašklebil se a následně mě také párkrát kopnul. Jejich nohy zasahovaly moje tělo a já ležel zkroucený na zemi. Už jsem byl dobitý jak pes, ale i tak pokračovali.

,,Prosím, nechte mě." Zaúpěl jsem z posledních sil. Vše mě bolelo z těch ran a hlava se mi strašně motala. ,,Já myslim, že má dost." Přestal do mě Noel kopat. ,,Cože? Vždyť je v pohodě." Udivil se ten blonďatý a sledoval, jak bezmocně ležím na zemi. ,,To sice jo, ale musíš uvažovat logicky. Když ho teď zmlatíme víc, pak by zítra nemohl ani chodit, a my bychom si to na něm nemohli vybít zítra." Objasnil, ,,Takže teď jdeme."

A teď mi došlo že je to zpět.
Nebo spíš, starý Noel je zpět...

Ahojky všichni 💛
Moc vám děkujeme za ohlasy na tuhle knížku, vůbec jsme to nečekali a mega nás to těší 💘
Každopádně co si myslíte o Jaydenoj? A o celý tý situaci s Noelem?
Můžete určitě napsat názor do komentářů 😍
LOVE YOU ALL 💖