Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

9 💜

Martinus's POV

Ležím na prázdné chodbě, nechápu to... Vždy byl tak krutý, nemám se čemu divit. Ale v lese byl jako vyměněný. Úplně jiná osoba. Ta osoba mi dala naději, že by to mohlo být lepší. Jenže... Naděje shořela. Zase. Zase tu ležím s pocitem, že mě zmlátil Noel Joekins.

Mé bolavé tělo se pomalu zvedlo ze země a pokoušelo se udržet na nohou. Když se mi to dařilo, popadl jsem batoh a zamířil domů. Bylo pochopitelné, že mi to moc nešlo a že moje rychlost byla stejná jako rychlost želvy. Bolelo mě břicho a už jsem cítil, jak se mi začíná dělat modřina. Celou cestu domů jsem kulhal a pokoušel se ignorovat krev, která mi tekla z nosu.

Když jsem stanul před mým domem, bolelo mě celé tělo a cítil jsem se, jako bych se měl sesunout k zemi. Vešel jsem do domu a podle počtu bot mi došlo, že je tu ještě někdo. Nenápadně jsem vykulhal schody do prvního patra, kde se nacházel můj pokoj, a doufal, že mě nikdo neviděl. Vplul jsem do pokoje a s úlevou za sebou zavřel. Otočil jsem se čelem do pokoje a tam na mě čekalo (ne)milé překvapení. Na mé posteli seděl Jayden.

,,Proboha, Tinusi," zděsil se. ,,ty teda vypadáš. Kdo ti to udělal?" Nad jeho starostí jsem se jen ušklíbl, protože dnes mě zmlátili málo v porovnání s jinými dny. 

,,Prosím, neřeš to." Shodil jsem tašku ke stolu a vyčerpaně ulehl na Holly. Jen co jsem si lehl, se Jayden začal vyptávat na nejrůznější otázky. Ignoroval jsem ho až do doby než mi řekl, že mám jít s ním na zahradu, aby mi to ošetřil. Protestovat bylo zbytečné, tak jsem bez řečí šel.

Sedli jsme si na lavici a on v ruce svíral menší krabičku s červeným křížkem. Tu samou jakou mě před týdnem ošetřoval Marcus. ,,Ošetřím ti to."

 Věděl jsem, že protestování by bylo zbytečné a proto má jediná otázka byla: ,,Proč mi to ošetřuješ venku?"

 ,,Kdybych ti to čistil vevnitř, mohl by nás kdokoliv vidět. Tady je menší pravděpodobnost, že tu někdo bude. A jak jsem poznal, ty nechceš, aby tě někdo viděl." Zaměřil se na můj zraněný nos a začal mi ho opatrně ošetřovat. Pálilo to, ale já už tu pálivou bolest znal, a proto jsem ani nedutal.

,,Hotovo." Odtáhl se trochu od mého obličeje. ,,a teď  si jdeme zakopat." Vyskočil na nohy a zamířil si to pro míč. Nestihl jsem ani poznamenat, že skoro nemůžu chodit a on už mě táhl do středu zahrady k menším bankám.

~~~

Bílý strop se tentokrát jevil zájímavěji než obyvkle. Se zájmem jsem ho pozoroval a snažil se zahnat nudu. Mé oči bloudily po bílém nátěru nade mnou a já myšlenkami zabloudil k tomu přírodnímu království, co se nachází za městem. Za ten den mi les chyběl a já měl nutkání tam jít. Po dlouhém dumání jsem se rozhodl zahnat nudu tak, že tam půjdu. 

I přes to, že se blížil večer, bylo slunce vysoko nad obzorem a příjemně mne zahřívalo. Městečko mi pomalu mizelo za zády a já mířil do nitra té nádhery přede mnou. Stoupal jsem kopcem a mým cílem byla mýtinka s průzračným potůčkem. Cestou mě potkávalo nespočet jehličnatých velikánů a pár malých veverek. Kořeny mi křížily cestu a dělaly mi ji obtížnější.