Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

6💜

Martinus's POV

Seděli jsme tam ještě dlouho a někdy spolu prohodili pár slov. ,,Nazdar buzno." Zašklebil se a začal slézat dolů z posedu. Já jen kroutil hlavou. Celý den jsme spolu seděli v jednom posedu a on i tak nepřestane. Zamířil už asi domů, protože po slunci nebylo ani památky. Místo toho se na černé obloze začaly objevovat hvězdy. Vzduch chladl a já čelil vstříc temné krajině. Jemný větřík česal mé vlasy a tvořil s nimi nejrůznější účesy. Zachumlal jsem se do mikiny, jejíž barva ladila s tmavou nocí. Lehl jsem si a koukal do zdi posedu se snahou usnout. Bohužel se mi nedařilo, protože v hlavě se mi živě vybavoval brunet s tím jeho úsměvem, kterým mě dnes obdařil. Musel jsem uznat jednu věc, měl sakra hezkej úsměv.

Noela se mi hned podařilo z hlavy vyhnat a mohl se soutředit na usínání. Chápu, na usínání se moc soustředit nejde, ale pocit, že kolem mě je v podstatě jen tma, ve které se může skrývat cokoliv, mě děsil. Ne, že bych si myslel, že se tam skrývá bubák čekající na to, až usnu, aby na mě mohl udělat bubu. To by si myslela možná tak Emma nebo Marcus. No dobře, Marcus asi ne, ale u něj nikdy nevíte. Jednou si hrál na frajera a machroval, že si udělá filmovou noc a bude koukat jen na horory. A hádajte, kdo mi v noci klepal na dveře s prosbou, jestli může jít ke mně, aby ho náhodou nezabila Krvavá Mary? Můžete hádat třikrát a podotýkám, Emma to nebyla.

~~~

Uběhlo několik dní a já byl stále ubytovaný na posedu. Zvykl jsem si tu a nic mi nechybí. Teda kromě rodiny. Chybí mi Marcusovy poznámky. Chybí mi Emmino přemlouvání, abych si s ní šel hrát. Chybí mi tátovo dolízání s otázkami typu: ,,Máš přítele?" ,,A našel sis už kluka?" ,,Kdy už nám představíš toho pravýho?" ,,A líbí se ti někdo?" Chybí mi mámina starost a hlavně její výborné teplé večeře. Chybí mi Holly a teplá deka, která na ní ležívá.

Za těch pár dní se mi skoro vybil mobil i přes to, že jsem ho používal jen minimálně. Pokaždé, když jsem ho zapnul, zobrazilo se mi nespočet dalších nepřijatých hovorů a zpráv. Jedinému Marcusovi přišla moje zpráva, že je vše v pořádku a ať se o mě nebojí. Všechny zbylé zprávy a hovory jsem ignoroval. Už třetí den po mém příchodu jsem si radši mobil vypl.

Za ty dny se z posedu stala moje základna, nebo jak to nazvat. Spím tam a pokud se neprocházím lesem, tak jsem tam. Mám tu všechny věci. To znamená, že se tu nachází jen mikina a mobil.

Měl jsem strašný hlad. Nebylo tu nic, co bych mohl jíst. Většinou jsem si udělal procházku po lese, při které bylo mým hlavním cílem najít nějaký keřím s malinami či borůvkami. Naštěstí mi zbylo trochu peněz a já si mohl dojít koupit pár housek. Vydržely mi sice jen dva dny, ale alespoň na mém jídelníčku nebyly jen maliny a borůvky.

Každá noc strávená v posedu byla o něco málo lepší než ta předchozí. Na tu tmu jsem si vzykl a začal si ji užívat. Zamiloval jsem si pohled do zatmavené krajiny a do nebe. Do nebe, na kterém zářily miliony malých hvězd a velký zářící měsíc byl jen třešinkou na dortu. Pokaždé, když bylo večer nebe bez nadýchaných obláčků, jsem si sedl na kraj posedu a nohy mi z něj vlály dolů. Pozoroval jsem ty malé puntíky a přišlo mi, že každá ukrývá několik příběhů a bylo jen na mně, jestli je odhalím.

Díky celému tomu útěku jsem se zamiloval do přírody ještě víc. Miluju to ticho a ten klid. Miluju cítit se tu oproti stromům strašně male, že jsem jen malou součástí něčeho tak velkého a krásného. Miluju sdílet to nádherné prostředí s ostatními živočichy. Miluju to, že jsem tu jen já a moje myšlenky. A hlavně miluju celou tu nádheru, která ještě není od lidí znečištěná a dokáže si, i přes to všechno, žít podle svého. Prostě ji miluju.