Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

26💜

Věnováno: Teryishappy

Martinus's POV

,,Vstávejte! Už je oběd." Vzbudil mě dětský hlásek a následně i Emmy váha, co za námi skočila na postel.
,,Ještě pět minut." Zaúpěl jsem a zavrtal se hlouběji do Marcusových peřin.
,,Tini, vstaň už." Skočila na mě a celého mě zavalila.
,,Nojo, nojo. Za chvíli přijdu dolů."
,,Ať ti nevystydne jídlo." Poučila mě před tím, než odešla.

,,To jsme vážně spali do oběda?" Podíval jsem se na Marcuse, který si ti ještě spokojeně chrupkal. Celkem mu závidím jeho tvrdý spánek, že ho ani Emma nevzbudila.
,,Hej Macu." Dloubnul jsem do něj. ,,Macu, spíš?" Jen se převalil na bok, zamlaskal, ale nevzbudil se. Vzal jsem nejbližší polštář a majznul ho s ním přes hlavu.
,,Nech toho, vždyť jsem vzhůru." Zamumlal a posadil se.
,,Máme jít na oběd, tak pojď." Zvedl jsem se a on se mnou: ,,nojo, prosimtebe. Zavoláš tomu Noelovi?" Zeptal se ještě.
,,Po obědě."

~~~

,,Je nám líto, ale volané číslo neexistuje." Oznámila mi do ucha ta ženská, když jsem se pokusil dovolat Noelovi. Přišlo mi divné, že by to číslo neexistovalo. Pokaždé jsem se na něj v pohodě dovolal. Trochu mě to vyplašilo. Co kdyby se Noelovi něco stalo. To by vše vysvětlovalo, ale snažil jsem se myslet pozitivně. Nepřežil bych totiž, kdyby se mu něco stalo. Mohl se mu jen rozbít mobil, nebo mohl mít jen nové číslo.

Zkusil jsem mu zavolat znovu, ale ta žena na druhé straně mi zopakoval tu samou větu. Radši jsem si hodil mobil do kapsy a vydal se k němu domů. Vůbec se mi tam nechtělo, měl jsem z toho špatný pocit. Ale musel jsem, slíbil jsem to Marcusovi. A alespoň uvidím, jestli je tady někdo, kdo se na mě jen tak nevykašle. Nebo bude jako ostatní, kteří odešli.
Ale on říkal, že by nikdy neodešel... mé podvědomí se ozvalo a řeklo mi v podstatě to stejné jako mi řekl Noel minule. (P.a. kapitola 22, odstavec 6, kdyby někdo zapomněl). Musel jsem jen doufat. Doufat v to, že není jako ostatní.

Vila, ve které Noel bydlel, mi byla blíž a blíž. Každým krokem vpřed se mi ještě víc svíral žaludek. Nevěděl jsem vůbec, co řeknu. Na to jsem vůbec nepomyslel, ale nakonec, když jsem stál ve dveřích a čelil Noelově mámě, mě nenapadlo říct nic než: ,,Dobrý den, mohl bych mluvit s Noelem?"
Usmál jsem se na ní s lehce nervózním úsměvem. Měřila si mě přísným pohledem, ale nakonec se jí koutky úst taky zkroutily do menšího úsměvu. To mi dodalo trochu sebevědomí. Ale stále tu byl fakt, že přede mnou stojí jedna z nejvlivnějších osob v Trofors.

,,Ono to asi nepůjde, víš?" Pronesla a mě úsměv trochu povadl. Nebylo mi vůbec jasné, co tím myslí. ,,Můžu se zeptat proč?" Troufale jsem se otázal. Připomínala mi mou věčně usměvavou tetu, ale z této dámy vyzařovala autorita. Od mé tety ji dělilo i to, že ona nebyla tak milá a nevinná, jak vypadala. Nebo to mi alespoň říkal Noel. A já mu to věřil.
,,On se před několika dny odstěhoval." Ta věty mi doslova vyrazila dech. ,,Tvrdil, že už mu je osmnáct, tudíž si může dělat, co chce. Prý se chtěl osamostatnit. Říkal i něco o tom, že chce mít dobrý život a v zapadákově jako je Trofors, by toho nikdy nedocílil." Ze začátku zněla, jako by ji to vážně mrzelo, ale když mluvila o tom, že chce mít dobrý život, který v Trofors mít nemůže, nechtělo se mi jí to věřit. A vůbec se mi nechtělo věřit, že by Noel dokázal říct něco takového.

,,Aha. A nevíte, kam by se mohl přestěhovat?" Zeptal jsem se ještě.
,,To nevím, ale říkal něco o něčem větším, než je Trofors." Lehce pokrčila rameny a tím mi dala najevo, že ji ani netrápí, kde je její syn.
,,Tak děkuju, nashledanou." Slušně jsem se s ní rozloučil a vydal se na cestu domů.

Celou cestu zpátky mi to vrtalo hlavou. Něco se mi na tom nezdálo, ale nevěděl jsem co. Proč by si Noel změnil číslo a někam se odstěhoval?
Přece jsi to tý čarodějnici nevěřil, nebo snad jo? Ozvalo se zase mé podvědomí a já s ním i na jednu stranu souhlasil. Noel se mi nikdy nezmínil o přestěhování se z Trofora. Celkově o sobě moc nemluvil, jen když jsem se ho na něco zeptal. A pokud něco řekl o jeho okolí, tak jen to, že až mu v září bude osmnáct, bude spát klidně i pod mostem, jen aby nemusel bydlet s jeho adoptivními rodiči.
Když mi hlavou probíhaly tyto myšlenky, tu chvíli mi to došlo. Noel má narozeniny v září, a teď byl červenec, takže jeho matka lhala. Nemohl se sám od sebe odstěhovat, bylo mu teprve sedmnáct.

,,Tak co?" Zeptal se mě Marcus, hned jak jsem za sebou zavřel dveře.
,,Prý se odstěhoval, ale moc se mi tomu nechce věřit. Proč by se sakra stěhoval?"
,,Aha, asi měl nějaký důvod." Pokrčil rameny Mac. ,,Ale ber v potaz to, že je to jeho máma, ta asi ví, co je s jejim synem." Musel jsem mu dát i trochu za pravdu. I když je adaptovaný, furt je to její syn.

,,Co s tím budeš dělat?" Zeptal se.
Já si jen povzdychl:,,Já vůbec nevím. Co bych měl dělat? Nic s tím asi nezmůžu. Nevím vůbec nic. Kdybych ho chtěl hledat, zabralo by to několik týdnů, ba dokonce měsíců. Norsko je velké a on může být kdekoliv. Takže to vidím tak, že nebudu dělat nic."

,,Na tvým místě bych asi udělal totéž. Navíc po prázdninách se musí vrátit, chodí tu do školy." Poplácal mě po rameni, aby mi dodal něhakou podporu. Na oplátku jsem se na něj jen usmál. Bylo možné, že se pak vrátí, ale co když ne.
,,Hlavně se tím teď netrap. Vím, že je to těžký, ale nemysli na to. Pořád máš celý prázdniny před sebou, tak se netrap a pořádně si je užij." Snažil se mě podpořit.
,,Díky, Marcusi. Jsi vážně dobrý brácha." Objal jsem ho.

,,Nepůjdem do řeky, nebo si zakopat?" Vynořil se u nás Jayden. Museli jsme kvůli němu přerušit naše objetí. Musím říct, že si umí vybrat vhodnou dobu. ,,Klidně. Tinusi, jdeš taky?" Zeptal se mě Marcus. ,,Sorry, kluci. Nějak mě bolí hlava a navíc jsem slíbil Emmě, že se s ní budu koukat na pohádku." Omluvil jsem se jim.
,,Já myslel, že by s náma mohla jít i Emma." Podrbal se Jayden nervózně na zátylku.
,,Tak ať jde." Pokrčil jsem rameny.,,Ale já nikam nejdu."
,,Nevěděl jsem, že tě bolí hlava. Nic jsi neříkal." Marcus mi šáhl na čelo. ,,Ale nevypadá ti, jako bys měl horečku."
,,Mě už včera trochu bolela, ale dneska mě bolí víc. Takže zůstanu radši doma a prospím se." Řekl jsem jim a oni už to neřešili. Jak by je taky mojlo napadnout, že lžu. Že mě nebolí hlava, ale srdce. A to hlavně kvůli tomu, že on odešel.

Aloooha! 🤣❤ dneska nová kapitola, která vychází opravdu brzy (po 3 dnech) 😎
Tuto kapitolu jsme věnovaly Teryishappy a to z toho důvodu, že nám napsala povzbudzující komentáře a ještě nás sdílela na jejim instagramu😊💜 tak se můžete kouknout, co píše a něco si i přečíst 😏
Zaroveň chceme poděkovat za necelý 4 000 přečtení (teď  mame 3 900) ❤ od minulý kapitoly to strašně vyrostlo a přibylo nám  111☆ a skoro 500 přečtení, což je neskutečný a moc vám za to děkujeme ❤❤❤
.
Za jakoukoliv podporu budem rády 💜
A do komentářů nám můžete napsat, co si myslíte o dnešní kapitole 😁😏
.
A taková otázka; měly bychom se vydávat kapitoly častěji? (Cca po 4 dnech) 🤗
.
u další kapitoly
Maya&Niki🖤🖤
LOVE YOU ALL 💖💗