Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

17💜

Martinus's POV

Přišlo nové ráno a s ním i nový týden. Tento byl až nad míru slunečný, značil, že léto je za dveřmi a s ním i letní prázdniny. Odráželo se to už i na většině populace, ve škole bylo více pozitivní nálady a méně poznámek na mou osobu. S Marcusem už jsme seděli v lavici a nikdo, až na pár jedinců, nám nevěnoval pozornost. Hodina se blížila a všichni dále konverzovali v rozhovorech, v jenchž se ve většině případech dohadovali o plánech na léto. Všichni kromě Noela, ten tu stále nebyl. Snažil jsem se věnovat mojí a Marcusově konverzaci, ale neustále jsem musel pohledem vyhledávat Noelovu lavici, kde většinou sedával s kamarádem.

,,Musíš tam furt koukat? Znervózňuje mě to." Pronesl flustrovaně Mac, když jsem se zase podíval na jeho lavici.
,,Co? Jo, promiň." Nervózně jsem se usmál s rozhodnutím, že teď už budu vnímat jen Marcuse.
,,Vždyť v pohodě, jen je to nepříjemné a navíc stejně nepřijde." Pokrčil ledabyle rameny.
,,A to víš jak?" Skenoval jsem ho pohledem a nehodlal si připustit, že by jeho tvrzení mohlo být pravdivé.
,,Za minutu začíná hodina. Kdyby plánoval přijít, určitě by se tu už ukázal." Měl pravdu, několik sekund po jeho slovech se ozval zvonek značící začátek matematiky.

~~~

Neukázal se. Celou hodinu matematiky byl můj pohled zaměřený na dveře a hypnotizoval je. Čekal jsem na chvíli, kdy se rozrazí dveře a v nich bude stát rozcuchaný Noel s omluvou, že zaspal. Ovšem nestalo se tak, dveře byly zavřené. Mrzelo mě to a zároveň i mátlo. Neměl jsem nejmenší tušení zda to má něco společného se včerejší večeří.

Vyměňoval jsem si ve skřínce věci a tentokrát naproti nestál Noel ani jeho kamarádi. Nebyl tam, byl pryč, neznámo kde. No dobře, zřejmě byl doma, ale člověk nikdy neví. Zavíral jsem skříňku a zpozorocal, jak se blíží Noelova parta, tentokrát však bez Noela.
,,Hej buzno, ty máš nějakou dobrou náladu. Ti už dlouho nikdo nezmaloval ksicht, jak vidím. Nebo jsi jen zapomněl, jaká jsi hříčka přírody?" Jeden z největších Noelových přátel na mě začal řvát. Všichni na nás směřovali pohledy a můj výhled o krásném týdnu byl ten tam.

Ignoroval jsem ho i přes vědomí, že ho to ještě více vytočí. Vzal jsem si věci a pokračoval v cestě do další učebny. Zastavil mě ale tamten kluk a natiskl mě na zeď. ,,To neumíš už ani mluvit?" Zasyčel mi u ucha.
,,Umím, jen svá drahocenná slova nechci plácat na debila jako jsi ty." Odstrčil jsem ho od sebe, vzal si věci a nechal ho tam stát. Bylo nezvyklé, abych na něj byl takhle drzý, navíc když se podílí na mé šikaně. Možná za to mohl ten fakt, že vím, že se nezmůže navíc než odsuzující slova a postrkování. On totiž není jako Noel, není schopný mě zbít jako psa.
A navíc k mému štěstí byli jen 3 a ještě k tomu ti milejší. Noelova parta sčítala celkem 7 členů, z nichž tihle 3 byli ti milejší, ti, kteří se neodhodlají mě udeřit.
Další 3 už byli krutější a patřili mezi Noelovi bližší přátele. Ti už by byli schopní mě zbít, ba dokonce zabít. Někdy totiž nechtěli přestat, ani když jim Noel řekl, že už to stačí.
A pak tu byl Noel, hlava spolku, jenž obsahoval těchto sedm členů. On začal s mou šikanou a postupem času se k němu přidal i zbytek party. I studenti, i členové jeho skupiny z něho měli největší respekt. Když něco řekl, ostatní dříve či později poslechli. Ve celé škole vzbuzovali autoritu a dost tomu napomohl fakt, že jsou jedni z nejlepších fotbalistů školy.

~~~

Školní den byl za mnou a já si to štrádoval domů. Tentokrát jsem to přežil bez fyzické šikany, psychická byla na denním pořádku, tudíž jsem i dnes zaslechl pár poznámek a nadával na mou osobu. Dnešní den byl příjemně teplý, slunce zářilo a ani jediný mrak se nepokusil ho zakrýt. Z utápění v myšlenkách mě vyrušil smích. Smích, který bych poznal kdykoliv. Smích, který bezpodmínečně patřil Noelovi.

Stočil jsem pohled jeho směrem a mé tušení bylo správné, spatřil jsem Noela. Stál opřený o starý dům, smál se, motal se a bylo na něm vidět, že je značně opilý. Dokazovala to už láhev se zbytky zlatavé tekutiny. Místo toho, abych ho ignoroval, jsem vyrazil vstříc k němu. V hloubi duše mě sžíral pocit, že mu to i dlužím. Když já byl opilý, také se o mě postaral. Chtěl jsem mu to oplatit.

Došel jsem k němu, vytrhl mu láhev z ruky a podepřel ho pod ramenem se slovy:,,Pojď odvedu tě domů." Načež jen něco zamumlal. I kdyby chtěl protestovat, já bych ho nenechal a to nejen z důvodu, že jsem mu to byl dlužen, ale i že mu nebylo rozumět jediného slova. Bloumali jsme společně ulicemi a nejeden člověk na nás házel zvídavý pohled. Díky mému štěstí, Noelpva vila byla na dosah. Z povzdálí jsem ji viděl, jak se tyčí do blankytného nebe. Noela cesta nebavila a dával mi to dost najevo. Ke konci naší menší výpravy začínal být nepříjemný, snažil se mi vyvléknout a ještě víc něco žvatlal.

Za brankou jeho domu se mi vyvlékl a začal být vážně nepříjemný:,,Do prdele proč jsi mě sem tahal?! Já se tě o nic neprosil!" Snažil se dojít ke dveřím a nedocházelo mu, že se mu to hned asi nepovede.
,,Kdyby ses smál jako předtím, bylo by to lepší." Trochu jsem se zašklebil, jako to dělával on.

,,Kdyby tady na mě nešahal buzerant, možná bych se i smál." Odešel naštvaně do domu a teď už dveře neminul. Já stál celý opatřený přede dveřmi snažíc se vstřebat jeho slova.

,,Noeli, nebuď agresivní prosimtě." Snažil jsem se ho uklidnit a jím vyřknutá slova dával za vinu alkoholu. ,,A řekni, proč ses opil?"

,,To tobě," ukázal na mě, ,,může být u prdele. A proč se o to vůbec zajímáš, buzno?!"
,,Noeli, klid." Přistoupil jsem k němu se snahou ho uklidnit.
,,Nesahej na mě! Nenechám na sebe sahat od ufňukanýho buzeranta!" Ta slova se mě vážně dotkla.
,,Beztak ses jen vsadil, že mě obtáhneš! Proč bys mě jinak kurva zval k vám domů? A proč by ses tak litoval?! Že mě to nenapadlo hned!"
,,Tohle si o mě myslíš? Jako vážně?" Vážně mi to bylo strašně líto. Nedokázal jsem pochopit, proč se ke mně takhle choval. Ještě jsem polohlasem dodal:,,Myslel jsem, že bychom si mohli rozumět, ale očividně asi ne."

,,Ty si jako vážně myslíš, že se budeme bavit? Nebuď směšnej. Seš jen zasranej buzerant, tak nechápu, proč si to myslíš. Já tě nesnáším, aby bylo jasno! Jsi buzna a já se s buznama nebavím, takže vypadni! Sám víš, že mi nedělá problém té zmlátit, tak vypadni než se k tomu odhodlám!" Jeho slova mě vytočila ještě víc, ale zároveň se mi zabodávala do srdce jako tisíce ostrých jehel.

,,Tak fajn!" Zakřičel jsem vytočeně a dal se na odchod. Nezapomněl jsem na závěr třísknout dveřmi. Hlavou mi kolovaly myšlenky na děj, jenž se odehrál před několika minutami. Strašně mě mrzela jeho slova rozhodl jsem se, že se na něho vykašlu. Nemá cenu ztrácet čas s někým, jako je Noel. Navíc je to Noel, nechápu, jak jsem si mohl myslet, že to mezi námi bude v pořádku. V hloubi duše jsem jeho chování dával za vinu alkoholu, i přesto že jsem věděl, že alkohol za to nemůže. Proto jsem se rozhodl, že ukončím veškerou komunikaci s Noelem Joekinsem.

AHOJKYYYYY 😁💕

Nová kapitola je tady společně s jejím zarážejícím obsahem 😏

Tak schválně, koho to zmátlo? 🤣

Názor na dnešní kapitolu můžete napsat do komentářů😍

Také nás můžete podpořit hlasováním🖤💙

U další kapitoly