Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

19💜(BONUS)

Nobody's POV

Byla temná noc a partička pubertálních kluků si vylívala vztek na spolužákovi. Nocí se rozléhaly klučinovy prosby, aby ho nechali, a údery do bezvládného těla. Blonďák si snažil chránit hlavu, avšak marně.
Skupinka nevěděla, kdy přestat, ovládnul je vztek. Když do něho Fred, jeden z Noelových nejlepších přátel, kterých bylo nemálo, kopl, chlapcova mysl se zatemnila a on přestal vnímat. Ani jeden z nich si toho nevšiml a i nadále pokračovali, i přestože bylo jasné, že pokud mu způsobili zdravotní potíže, trest je nemine.

Do takzvané Noelovy party patřil i pouze šestnáctiletý Josh, jeden z nemilosrdnějších lidí, násilím tolik neposkvrněný a určitě i nejmladší, který si všiml, že něco je v nepořádku.
,,Kluci, já myslím, že už to stačí. Zase aby někdo neměl podezření, že je něco špatně." řekl ostýchavě. Fred si jen zlostně odfrkl a na chvíli se přestal věnovat dobitému Martinusovi:,,Kryl nás celou dobu. Za těch několik dlouhých měsíců nic neřekl, tak proč by mluvil teď?" Josh se z Fredovy reakce cítil nesvůj jako pokaždé, když na něj Fred nebyl milý, choval si k němu z neznámého důvodu určitou autoritu a respekt.
,,Frede, má pravdu. Bylo by lepší ho nechat, nevnímá. Zřídili jsme ho hodně, hlavně se modli, aby se mu nestalo nic vážnýho. Upadl do bezvědomí a nemusí to s ním dopadnout nejlépe." k Joshovi se přidali i další členové a protentokrát se jim podařilo Freda přemluvit, aby ho nechali, jindy by ho Noel zklidnil, jenže ten tu nebyl.

Spolek odešel a Martinus zůstal ležet na zemi s přerývaným dechem a krvavými ránami. Tmavo zahalilo okolní prostror a kolem něj neprošla ani noha. Jeho život pomalu vyprchával a kdyby šel Marcus o trochu dříve a odmítl panáka, co právě popíjel, narazil by na své mladší dvojče a pomohl mu.

Zatímco Noel měl neblahé tušení, že se něco stalo a něco je v nepořádku. Tíživý pocit na hrudi nepřestával a on cítil, jak se mu svírá žaludek. Nemohl za to jen jeho otec, jemuž byl nucen přinášet alkohol a snášet opilecké urážky na jeho osobu, ale něco úplně neznámého.
Hlava mu překypovala myšlenkami a on se vydal si ji pročistit na čistý noční vzduch. Přemýšlel nad vším, přemýšlel o nereálných věcech, ale i o těch, se kterými se dennodenně potýká. Vyplynuly na pobrch i myšlenky, které zahrnovaly malého blonďáka.
V hlavě se mu vybavil jeho bolestný výraz, když mu řekl, že je jen ztráta času. Muselo ho to bolet a byl si toho vědom, tu bolest vyčetl i v jeho čokoládových očích. I kdyby ty slova rád vzal zpět, nemohl. Ať už za to mihlo jeho vysoké ego, které mu zo nedovolovalo, nebo cokoliv jiného, nemohl. Zranil blonďáka, sice ne fyzicky, ale psychicky, a litoval toho. Už ovšem věděl, že čas nevrátí i když by si to přál a musel se smířit s tím, že v blonďakově srdci zanechal díru. Ať už nepatenou, ale zanechal.

Z jeho dumání ho vyrušil obraz člověka ležícího na zemi, shodou náhod Martinuse.
Noel zbystřil a jeho zvědavost ho vedla k ležící postavě. Veděl, že to může být bezdomovec, přeci jen je pár minut po půlboci, ale i tak šel blíž. Ve světle lamp a úplňkového měsíce postavu nemohl rozeznat do doby, než k ní došel na vzdálenost několik metrů.

Poznal, že se jedná o blonďáka, ke kterému vedly jeho myšlenky. Avšak zneklidnil ho jeho stav. Tělo dobité, celý od krve, přerývané dýchání a ztracené vědomí- to ho přímo zděsilo. ,,Martinusi, co se ti to sakra stalo?" Lehce ho poplácal po tváři a právě v tento okamžik bylo jediné, co si přál, aby se probudil a malinko ho vnínal.
Noel poznal, že jde do tuhého a jeho přítel je na tom vážně špatně. Rukou si prohrábl vlasy černější než nynější noc a v kapse začal lovit mobil.

Třesoucíma rukama vyťukal číslo do nemocnice a podal jim všechny potřebné informace, aby je záchranáři mohli snadno nalézt.
Noel se nervozitou klepal, takhle na tom nebyl už dlouho. Seděl vedle nevidomého Martinuse a vyčkával na příjezd sanity.
,,Neboj, to bude v pohodě. Oni přijedou a pomůžou ti a slibuju, že už nenechám nikoho, aby ti ublížil." Tato slova, a slova podobná těmto, opakoval pořádk dokola do příjezdu sanitky. Snažil se tím Martinuse uklidnit, ale to bylo zbytečné, takže v podstatě uklidňoval sebe.

,,Můžu jet s vámi?" Zeptal se sanitáře, když byla záchranka na místě.
,,Je mi líto, nejste rodinný příslušník a sanita už je plná." S předstíraným zájmem ho odbyla mladá sestra.
Noel to nechal být s tím, že tam dojde pěšky, nic jiného mu ani nezbývalo.

Noel dorazil do nemocnice a všude kolem se rozprostíral zmatek a bílá barva, jak už to v nemocnicích bývá.
Automaticky zamířil do sekce ordinací, ve kterých se vyšetřují podobné případy tomu Martinusovu. Věděl, kde má zahnout a kudy se vydat. Moc dobře to tu znal z dob, kdy tu byl sám pacientem, pokaždé když ho jeho otec zmlátil.
Přišel tam, kam chtěl. Uviděl Martinusovu rodinu, jak sedí před ordinací. Byli tam všichni kromě Emmy.
,,Dobrý den, ahoj." Pozdravil a přisednul si. Rodiče mu věnovali jen nepatrné kývnutí a dále z toho byli mimo.
,,Tak jak je na tom?" Šeptl k Marcusovi, vedle něhož seděl.
,,Je na sále. Prý to není nic vážného, ale chtěli ho radši otevřít, aby nepřehlídli ani nepatrné vnitřní krvácení. Hlavní pozitivní věc je, že přežije."

To Noelovi stačilo. Vše co potřeboval vědět bylo, jestli bude žít. Spadl mu obrovský kámen ze srdce a i v této situaci byl svým způsobem šťastný.

~~~
Ahoj!👋
Jen podotýkamé, že tato kapitola je jen bonusová, proto je kratší 😁
Příště už bude zase z pohledu Martinuse, takže si na tento styl psaní nezvykejte😉😏
Je to v podstatě speciál za 2 000 přečtení 💜
.
Tak příšté už u normální kapitoly, zdaaar!
Maya&Niki🖤❣