Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

11 💜

Martinus' POV

,,Někdy bychom to mohli zopakovat, co myslíš?" Podíval se na mě, když jsme stanuli u našeho domu. 

,,Já nejsem proti." Vytáhl jsem z kapsy klíče. Každý zamířil do jiného pokoje. Já do toho svého, Jayden do pokoje pro hosty, ve kterém je ubytovaný. Jak se ukázalo, Jayden sem přijel jen na tři měsíce. V Oslu jim prý budou nějak přestavovat školu, a proto jim dali skoro o měsíc delší letní prázdniny. Poněvadž mě už několik let neviděl, přijel na ty tři měsíce sem, do Trofors. A moje milovaná rodinka mu nabídla, že tu může zůstat. Z toho vyplývá, že celé tři měsíce bude nastěhovaný v pokoji pro hosty, který je hned vedle toho mého.

Po příchodu jsem za sebou zavřel dveře a převlékl se z nepříjemných ryflí do vytahaných tepláků. Následně jsem si sedl ke stolu s myšlenkou, že si udělám úkoly, abych je nemusel dělat o víkendu. Co však upoutalo moji pozornost, byl bílý papír. Když jsem odcházel, můj stůl byl čistý. A už vůbec jsem tam nenechával papír. Kdyby to byl čistý papír, připadalo by mi to v pořádku, v rámci možností. Jenže tenhle papír nebyl prázdý, ale popsaný. Stálo na něm: To sis kvůli mně najal ochranku? Vždyť před několika dny jsme se normálně bavili. Nebo se jen musíš držet, abys po mně nevyjel? Protože mně to už jednou stačilo, to mi věř. -N

Podle písmena N na konci vzkazu jsem poznal, že se jedná o Noela. Tedy pokud si ze mě někdo nedělá srandu. Ale jedno jsem věděl jistě, Marcus ani Emma takhle nepíšou. Kromě nich se doma nikdo jiný nenecházel. Zdálo se mi to celé nelogické. Jediná možnost, jak by se sem mohl dostat, je okno nebo dveře. Ale dost silně pochybuji o tom, že by se sem vloupal dveřmi. Proto jsem věřil té druhé variantě, oknu. Smysl by to i trochu dávalo. Okno jsem měl malinko přivřené, tudíž to bylo hodně pravděpodobné. Vylezl na oknu, otevřel ho a napsal ten vzkaz.

Měl jsem z toho smíšené pocity a nevěděl jsem, co si mám myslet. Náhle už mé myšlenky nesměřovaly k učení, ale k Noelovi. Zase se mi ten kluk dostal do hlavy. Nutil mě, abych nad ním přemýšlel. Totálně mi zatemnil mysl a já nebyl schopný racionálně uvažovat. I když jsem se snažil myslet na něco jiného, pokaždé se mi v hlavě vybavil obraz bruneta s křišťálově pronikavýma očima. I přes to, že jsem se snažil vyhoszit ho z hlavy, byl tam. I s tím jeho mírným úšklebkem, který byl jednou z jeho nejčastějších grimas. S tím úšklebkem, který mě neskutečně vytáčel a s pohledem, který mě přímo nutil cítit se beznadějně.

Potřeboval jsem ho dostat z hlavy. Utéct od něj. Proto jsem si do kapes strčil peníze a vydal se do Troforských ulic zaplněných září zapadajícího slunce.

Procházel jsem ulicemi a snažil se najít něco, co by mi pomohlo na něj nemyslet. Prošel jsem parkem, náměstím, prostornými i úzkými ulicemi. Nic však mou pozornost neuchvátilo natolik, abych na něj nemyslel.

Tedy až do chvíle, kdy se přede mnou objevil menší klub. Všude to blikalo a vypadalo to, že o zábavu tam bude postaráno, tak proč to nezkusit.

Přesně jak jsem čekal. Všude blikala světélka, která osvětlovala parket s přibývajícími lidmi. Aby taky ne, je pátek a už začíná být pozdě, je jasné, že se lidi chtějí bavit. Rozlehlou místností se ozývala rychlá hudba, přes kterou by nebylo slyšet skoro ani vlastního slova. I já měl co dělat, abych rozeznal myšlenky od textu mně neznámé písně. To bylo pro tu chvíli ideální. Ve vzduchu byl cítil tvrdý alkohol a mírný zápach cigaret. To mi však nevadilo.