Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

14💜

Martinus's POV

,,Ať jste dělali cokoliv, bude to v pohodě." položil jsem mu ruku na rameno a ignoroval jeho slova. ,,Ať jsme dělali cokoliv, tobě to může být jedno, protože jsi nic neviděl ani neslyšel." Zvedl hlavu z rukou a já mohl pohlédnout na jeho tváře s otisky ruky. Teď už mi bylo jasné, že to to, co se zde dělo, nebyla pouze slovní "hádka".

,,Noeli, nemůžu dělat, že jsem tu nebyl, oba víme opak." řekl jsem a pohlédl u do studánek.

,,Ne, Martinusi. Prostě na to zapomeň."

,,Oba víme, že to nemůžu jen tak pohřbít uvnitř mě a nevytahovat to." Stál si za svým, ale to já taky.

,,Ty to takhle uděláš. Půjdeš dál, zapomeneš na to. Bude to lepší, veř mi." Poprvé se na mě podíval. Jeho pohled byl prázdný, ale zároveň plný bolesti. Tu bolest jsem tam našel, i když jiní by ji přehlédli. Já ne, já ji znal. Ten pohled mi připomínal pohled na mě. Vždycky když mě zmlátil, jsem se na své dobité tělo koukal se stejnou bolestí, jako se ted' koukal na mě. Jeho pohled skrýval stejnou bolest, spíše psychickou než fyzickou.

,,Fajn," povolil jsem, ,, Pod jednou podmínkou."

,,No?" Zvedl obočí a přímo mě hypnotizoval. Stejně jako pokaždé, když se jeho studánky střetly s mýma čokoládovýma očima. V tu chvíli neexistoval nic kromě nás dvou a očí, které byly upřené do očí toho druhého.

,,Už mě nezmlátíš." Skoro jsem nemrkal a v duchu doufal, že kývne. Léto bylo za rohem, doma byl Jayden a já si neumím představit, jak bych vysvětlil ty modřiny po těle. Určitě by si jich někd všiml a to už z toho důvodu, že začínala plavková sezóna a všichni zažívali letní radovánky v bazénech, na koupalištích a řekách. Já a moje rodina jsme byli taktéž součástí tohoto každoročního letního stereotypu.

,,Pokoušíš se mě vydírat?" Kápnul na to, vydíral jsem ho.

,,Ne, jen nabízím obchod. Je to výhodné pro oba, já nebudu muset čelit tobě a tvojí partě a ty nebudeš muset mít obavy, že se o dnešku někdo něco dozví." Mé blond kadeře mi padaly do obličeje, ale já je ignoroval a svou pozornost věnoval brunetovi.

,,Ty seš neskutečnej." ironické zasmátí odhalující jeho nervozitu, to přesně jsem potřeboval. V celé situaci jsem měl navrch a oba jsme to moc dobře věděli. I přes to, že jsme se políbili bych byl schopný o dnešku někomu říct. Choval jsem se jako svině, ale já myslím, že vy byste se tak také chovali. Představte si, že vás celý rok někdo skoro denodenně mlátil, taky byste mu všechno vrátili i s úroky. Věděl jsem, že pokud by se to provalilo, jeho rodiče už by nebyli považováni za někoho tak mocného a vlivného. Byli by to jen lidi, kteří mlátili svého syna. A Noel? Hádám, že by nedopadl dobře.

,,Nech si to projít hlavou. Neřeknu to, pokud mi nedáš důvod. A ted', pokud dovolíš, zamířim domů a jdu se vyspat z kocoviny." odešel jsem, nechal ho tam. Zachoval jsem se jako hajzl, ale jednou se prostě strany musí obrátit. Momentálně to byl on, kdo se musel utápět ve strachu a obavách. Musel to také zažít, stejně jako já ten pocit moci. Měl jsem proti němu něco, co jsem mohl kdykoliv použít proti němu. Tedy, jak se to vezme. Mohl by se mít lépe, kdyby se to o jeho rodičích provalilo. Ale to aktuálně nikdo neví, jestli by se jeho situace zlepšila či zhoršila.

Kráčel jsem kolem barevných omítek domů a země mi plynula pod nohama. Celé se to zdálo snad nekonečné a to hlavně díky silnému třeštění hlavy. Sluneční záře mi byla nepříjemná a já si přál být celou sobotu zabalený v peřině a zamčený před světem. Nebo spíš tímhle způsobem z strávit zbytek víkendu.