Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

13 💜

Martinus' POV

Probudila mě tupá bolest vedoucí z mé hlavy. Připadal jsem si jako na smrtelné posteli. Přetočil jsem se a pokusil se pootevřít oči. Ostré světlo mě bodalo do očí jako tisíce šípů. Žaludek mi v břiše skákal salta a další akrobatické prvky a pocit, že jeho obsah už v sobě neudržím, byl stále větší. Po delší době se mi povedlo trochu zaostřit a já rozpoznal ležící postavu vedle mě. Strašně mne to vylekalo a já rychle vystřelil do sedu, čehož jsem následně litoval, jelikož bolest hlavy se zhoršovala a já měl pocit, že mi každou chvíli vybouchne.

,,Co děláš?" Zamumlala ospalá osoba vedle mě. Při těch slovech mi hlava třeštila více, než jsem si myslel, že je možné. ,,Neřvi a radši mi řekni, co se stalo a proč spolu sakra ležíme v jedné posteli. A proč mě tak moc bolí zadek." Po včerejší noci jsem měl okno. Pamatoval jsem si jen na různé útržky. Po tom, co mě Noel políbil, se mi nevybavovalo nic. Svých pár vzpomínek na včerejší večer jsem uchoval v tajnosti. Hlavně ty, na kterých jsme líbali. Nemusí vědět, že to vím.

,,Klid, nic se nestalo. Večer jsem tě potkal a byl jsi úplně na šrot. Dovedl, respektivě donesl, jsem tě k nám domů a ty sis to zakotvil u mě v posteli. A já se z mé vlastní postele nebudu stěhovat jen proto, že v ní ležíš ty. A pro tvou informaci, nic moc jsi neprovedl. Když teda nepočítám to, jak jsi mi skoč-" ,,Budu zvracet." Přerušil jsem ho a s rukou přes puse se rozbéhl pryč z pokoje.

Koupelnu jsem našel poměrně rychle a vzápětí už jsem klečel u záchodové mísy. Obsah mého žaludku šel ven a já si řekl jednu věc; už nikdy nubudu pít. Seděl jsem s hlavou v záchodě a pocítil ruku, která mi začala předjíždět po zádech. Když mě pocit nevolnosti přecházel, umyl jsem si obličej a vypláchl pusu od žaludečních šťáv.

,,Ještě jsi mi neřekl, proč mne bolí ten zadek." Dobelhal jsem zpět do pokoje a hodil sebou na postel. ,,No, párkrát jsi spadl a jednou dokonce ze schodů. Takže těžko říct, z čeho to bude." Řekl, jako by se nic nedělo. ,,No nic, jdu ti pro prášek." Zase mě nechal samotného napospas jeho šedému pokoji.

Já jen ležel a vyčkával na tu malou pilulku, která by mi měla pomoci od té bolesti. ,,Tady máš." Podal mi sklenici s vodou a malý prášek. ,,Díky, už nikdy nebudu pít." Pilulku jsem spolkl a následně vypil celou sklejici vody. Hlava mi stále třeštila, ale hlavní bylo, že žaludek už jsem na vodě neměl.

,,Proč jsi mě vlastně nenechal na tý ulici?" Tahle otázka mi dlouho dobu vrtala hlavou. ,,Sám vím, jak strašný kocoviny dokážou být. Mně už se jednou stalo, že jsem se vzbudil s kocovinou u popelnic a musím říct, nikomu bych to nepřál." Zasmál se. ,,Tak asi díky." Moc jsem nevěděl, co bych mu na to měl říct. ,,Jen mi ještě řekni, dělal jsem něco divnýho?" Spíš mě zajímalo, jestli mi řekne o tom líbání, nebo mi to zatají.
,,No, když pominu to, jak jsi mi skočil na záda s tím, že jedeme do Ameriky, tak ne." Zasmál se tomu, ale mně do smíchu moc nebylo. Tu část jsem si matně pamatoval. Noel vstal a roztáhl žaluzie, jenž zakazovaly nepříjemnému světlu vstup do pokoje.

,,Sakra." Zanadával a podíval se z okna. Následně bylo slyšet skoro nezaslechnutelné bouchnutí dveří. ,,Rodiče jsou doma, padej do skříně." ,,A to kvůli tomu musím do skříně? Vždyť by-" ,,Prostě jdi do tý skříně. Za chvíli ti otevřu." Přerušil mě v polovině nevyrčené věty. Otevřel mi skříň a rukou pokynul, abych vstoupil. Schoulil jsem se do rohu skříně a pokusil se dostat do pohodlné polohy. ,,A buď ticho." Zašeptal a rychle mne zavřel.

Dále k mým uším dolehl zvuk zabírajích dveří a následný klap nohou o schody. Z neznámého důvodu na mne dolehla vlna nervozity. Dlaně se mi začaly nepříjemně potit stejně jako pokaždé, když mne vyučující vyvolat k tabuli, či když na mne čekal velký test. Můj teplý dech, který mi připadal až nepřirozeně hlasitý, se rozplýval do prostoru ve skříni. Ta napjatá atmosféra by se dala krájet a pocit, že kdokoliv a kdykoliv může otevřít skříň, mě děsil. Ocitl jsem se zavřený ve skříni s ještě přetrvávajícími bolestmi hlavy a k tomu to nebyl ani můj dům. Zvláštní, nemyslíte?

Z mého nervózní bloumání mě vyrušily hlasy. Ze začátku byly k nepoznání, později se mi podařilo rozeznat Noelův hlas, hlas nějaké ženy a nějakého muže. Nemusel jsem být jasnovidec, aby mi došlo, že se jedná o jeho rodiče, jedny z nejúspěšnějších a nejbohatších lidí Trofors. Zaposlouchal jsem se do jejich slov s nadějí poznat, co říkají.

Prvních pár slov jsem neslyšel, zbylá byla zřetelnější: ,,Pak to dopadne jako minule!" Ženský hlas byl rozzlobený, přímo zuřil, stejně jako skupina vyhladovělých lvů prahnoucí po kousku masa. Nebylo vůbec těžké ho přeslechnout.
,,Ale mami, vždyť už to je dva roky zpátky." Tento Noelův tón hlasu jsem ještě neměl šanci potkat. Byl zoufalý, hodně zoufalý.
,,Si ze mě děláš prdel?! Já tě tady 17 let živím jako vlastního syna a ty mi zkurvíš život. Náhodou se toho stalo hodně, chlapečku. Ale to ty asi nevíš, když jsi byl v těch sračkách. Chtěl jsi pozornost? Fajn! Máš ji mít!" Hluboký hlas se roznesl po domě a následné plesknutí mě donutilo zneklidnit ještě více. Má představa o dění dole byla dost divoká a doufání, že to není jen realita, bylo to poslední, co mi zbylo.

,,Udělali jsme chybu! Ty jsi chyba! Kdyby nebylo tebe, je tu s námi! Já už před 17 lety říkala, že z tebe nic nebude. Teď můžeš jen děkovat, že jsme se slitovali, nenechali tě tam a poskytli ti přepychový domov. To si ale ty nezasloužíš!" Hysterický až pisklavý hlas byl doprovázen zvukem, který mi až nebezpečně moc připomínal příštění skla. Má duše prahla po tom, doběhnout dolů, ale ten strach, co se ve mně ukrýval, byl větší. Nezbylo mi nic jiného než se krčit ve skříni jako bezmocné štěně.

,,Kolikrát vám mám říkat, že za to nemůžu?! A já si vás neprosil, abyste mě odtamtud vzali. Možná by mi tam bylo líp." Vrátil těm dvou úder mně nejvíce známý člověk. Neměl jsem tušení, co se tam odehrává. Probíhalo to ostře, další plesknutí se nesli vilou a nikdo nevěnoval pozornost mně, malému blonďákovi skrčenému ve skříni zbohatlého majitele.

,,Kdybych bývala věděla, co jsi za parchanta, nechala bych tě tam! Mohli jsme toto všechno dopřát někomu, kdo si to zaslouží a ne nevděčnýmu spratkovi." Hysterie se zvyšovala a mě začínal ten nadpřiměřeně vykový hlas lézt na nervy.
,,Tebe nenapadlo, že jste to ze mně udělali vy? To vám to není trapný? Jo a na ten chlast ti seru, nejsem tvoje služka!" Něco mi uniklo? Netušil jsem o čem to tam sakra Noel mluví. No, nemluví. On přímo řvat. Ti všichni po sobě řvali.

,,Chcípni v pekle." Syčení jako kobra a následné naštvané, ale i přes to ladné, kroky Noelovy matky se nesly domem. Zvuky postupně zvyšovaly na hlasitosti a zobrazovaly chůzi po schodech. Stačilo, aby vešla do dveří naproti schodům a byl bych na pokrahi odhalení.

,,Tak tohle jsi vázně přehnal! Tvoje jediný právo je dělat, co ti řeknu! Takže  si nevyskakuj." Hororový hlas procházel zdmi a já si byl stoprocentně jist, že byl slyšet i na ulici. Následovalo pár tišších úderů a já nechtěl ani pomyslet na dění v přízemí. Snažil jsem se nevnímat to a zaměřit se na jakýkoliv jiný zvuk v domě. Zaslechl jsem scházení schodů a možnlst mého odhalení byla menší než do teď.

,,A až se vrátím, bude to uklizeno." Hluboký hlas ztichl a následovalo jen hlasité bouchnutí hlavních dveří. Teď jsme byli v bezpečí, pryč od zlých lidí. Až do této chvíle jsem nechápal Noelovu větu, ne všichni se chovají tak, jak se preferují. Vyřkla ji tenkrá t na tom posedu a já ji pochopil až teď. Jedná se o jeho rodiče. Všichni je považují za milé usměvavé lidi a také za špičkové právníky. Jenže jen Noel zmal jejich pravou tvář. Tu, kterou jsem měl čest potkal.

V domě bylo rozhoštěno ticho a já se odhodlal vylézt. Musel jsem riskovat. Opatrně jsem se postavil na studeném linoleu a protáhl si tělo. Našlapoval jsem pomalu a bál se, co mě dole čeká.  Možné bylo cokoliv a já to i očekával. Shlédl jsem ze schodů do obývacího pokoje a do očí mě udeřily střepy a nějaká kapalina. Byla možnost, že se jednalo pouze o vázu. Nacházelo se zde jen malé množství a já si byl jist, že to mohlo být horší. Koukl jsem k levé stěně a na pohovce seděl Noel s hlavou v dlaních. Opatrně jsem si k němu sedlo a před vyrčením jakékoliv věty mě zastavil:

,,Aby bylo jasno, nic se nestalo a nic jsi neviděl a neslyšel."

~~~
Ahoj💜 doufáme, že se vám kapitola líbila ❤
Pokud nás chcete podpořit, zanechte hlasování nebo komentář 🙈
Pořád můžete psát otázky do charakter asku 😏
Stačí napsat jméno (toho na koho máte otázku) a otázku.
Např.
Martinus: jaká je tvoje nejoblíbenější barva?
😊😋
Uvidíme se u další kapitoly 💙💙